Slovenčina
Vídeňská moderna byla na přelomu 19. a 20. století skutečnou laboratoří v oblasti tvorby interiéru a její kreativní impulzy dodnes vzbuzují silné emoce. Představitelé moderny, odvážní vídeňští architekti, našli odvahu vykročit jiným směrem. Ve srovnání s francouzským „art nouveau“ a německým Jugendstil však nelze modernu považovat za jednotný „styl“. Výstava Rakouské moderny v muzeu Hofmobiliendepot se snaží toto téma uchopit opět trochu netradičním způsobem. Nepředkládá notoricky známé designérské ikony tvorby stěžejních osobností dané doby, Otto Wagner (1841–1918), Josef Hoffmann (1870–1956) a Adolf Loos (1870–1933), ale konfrontací jejich realizovaných interiérů osvětluje jejich různé pozice a názory v této oblasti.
Tvorba slavných umělců je zde předvedena formou nábytku bytových interiérů – ložnice, obývací pokoj, jídelna nebo zařízení obchodů či jiných společenských prostor. Zapůjčené reálné ukázky pochází z řady muzeí i privátního sektoru a umožňují jedinečnou příležitost vidět tyto skvosty současně na jednom místě.
Vídeň na přelomu 19. a 20. století byla pro mnohé místem bezpečí, klidu a intimity. Dějiny architektury a s ní souvisejícího nábytku jsou dostupné z různých publikací, např. Ludwig Hevesi: 8 let secese nebo Dobové umění Vídně, kniha Berty Zuckerkandel. Realizace významných interiérů byla doložena různými články v časopisech, např. Ver Sacrum, časopis Umění a umělecké řemeslo, nebo měsíčník das Interieur. Atmosféru Vídně na přelomu století přibližují i četné fotografie tehdejší architektury a bytových doplňků.
V té době se začala vyvíjet spolupráce mezi producenty, architekty a investory. Zadavatelé – investoři – vyšli převážně z řad intelektuálů, umělců, podnikatelů a obchodníků, kteří se v období doznívajícího historismu nebáli projevit moderního ducha.
Klíčovou roli v tomto procesu sehrálo vystoupení skupiny mladých umělců ze spolku vídeňského Domu umělců (Wiener Künstlerhaus) a vytvoření nového seskupení mladých Rakušanů pod názvem Secese kolem Kolomana Mosera, Josefa Hoffmanna, Gustava Klimta a Ericha Marii Olbricha. V rámci plánování vídeňské veřejné dopravy, na němž se podílel i Otto Wagner, se jim podařilo na Karlově náměstí vybudovat objekt, ve kterém se mohli scházet.
Pavilon Secese navržený opavským rodákem Erichem Olbrichem se díky pozlacené kopuli připomínající hlávku zelí stal magnetem Vídně a jakýmsi chrámem této skupiny. Členové seskupení Secese zde mohli svým příznivcům představovat nejrůznější umělecká díla. Vedle pláten a plastik se zde našlo místo i pro nábytek. Největší zájem vzbudila v pořadí osmá výstava s výrazným zahraničním přesahem. Produkty moderních Vídeňanů tu byly konfrontovány s evropskými celebritami, jako byl Henry van de Velde, Charles Robert Ashbee a Rennie Macintosh. Ukázalo se, že zejména Macintosh má k vídeňské tvorbě velmi blízko.
Významným mezníkem tvorby Mosera i Hoffmanna bylo jejich etablování ve funkci profesorů Vídeňské školy uměleckých řemesel pod vedením nového ředitele Feliciana von Myrbacha. Hoffmanovi žáci se intenzivně věnovali zejména otázkám zařizování interiéru. Kolem roku 1900 byly ve Vídni aktivní tři generace návrhářů, což umožnilo předvádět různé názory na design nábytku.
K talentovaným absolventům této školy patřil i Hoffmannův žák Gustav Siegel (1880–1970), kterého v jeho 20 letech pověřila firma Jacob & Josef Kohn, aby jí navrhl stánek pro Světovou výstavu v Paříži. Součástí expozice bylo i černě mořené a lakované křeslo z ohýbaných bukových lamel. Mělo obrovský úspěch.
K zaníceným vyznavačům myšlenek moderny patřila samozřejmě i spisovatelka Bertha Zuckerkandel. Jako dcera vydavatele novin měla blízko k literární činnosti, publikovala, kritizovala. Její manžel byl lékař, později ředitel anatomického institutu a také mecenáš, proto se v jejím salonu scházeli doboví prominenti. Navržením interiéru svého bytu v Oppolzegasse pověřila Josefa Hoffmanna.
Tvorbu malíře a grafika Kolomana Mosera (1868–1918) na výstavě zastupuje židle, vzniklá v období kolem roku 1902. Producentem masivní židle s proutěným výpletem je firma Prag Rudniker Korbwaren Fabrikation. Koloman Moser, malíř a grafik, se kromě aktivit v hnutí Secese zapsal do dějin designu především jako spoluzakladatel fenomenální instituce Wiener Werksttäte. Založil ji v roce 1903 společně s Josefem Hoffmannem a s mecenášem a textilním továrníkem Fritzem Warendorflerem. Cílem této akce bylo bojovat proti historismu a masové produkci předmětů v duchu hnutí Arts & Crafts a nabízet milovníkům moderního životního stylu vše, co k němu bylo zapotřebí: nábytek, bytové doplňky a dokonce i oděvy. První schůze byla v malém bytě Heumühlgasse 6, brzy se přestěhoval do třípodlažní budovy Neustiftgasse 34. Následovaly velké zakázky, jako stavba a vybavení hotelu Stocklett v Bruselu, na tom se podílel i Gustav Klimt. Po roztržce s Moserem a Warendorflerem se do čela postavil průmyslník a mecenáš Otto Primavesi. V roce 1920 došlo k další restrukturalizaci. Navzdory pokusům přizpůsobit se krizové situaci v Evropě firma v roce 1932 zanikla.
Právě spolupráce architektů a producentů jejich návrhů je výrazným rysem této doby. Proto si pozornost vedle firmy Wiener Werksttätte zaslouží také firma Backhausen jako významný výrobce nábytkových textilií a také producenti nábytku Thonet a Jacob & Josef Kohn. Také firma Backhausen má svoji kolébku v Porýní. Zde se narodil Jacob Backhausen (1789–1894). Svoji profesi získal v otcově tkalcovně. Když měl narukovat do války proti Napoloenovi, utekl s dokumenty svého handicapovaného bratra do Vídně. V roce 1815 začal vyrábět dámskou konfekci. Po jeho smrti převzali firmu synové a zaměřili se na módu a žinylku. V roce 1864 otevřeli prodejnu na Opernringu a v roce 1874 postavili velkou tkalcovnu v Hoheneichu. Podle návrhů Kolomana Mosera, Josefa Hoffmanna a dalších vyráběli textilie pro Wiener Werksttäte a zúčastňovali se různých výstav včetně Světové výstavy v Paříži v roce 1900. Tvorba byla přerušena během války, po válce ale byla znova obnovena. Od roku 2014 je v čele firmy paní Dr. Luise Kiesling.
O firmě Thonet už bylo napsáno snad úplně všechno. Firma Jacob & Josef Kohn je nám tak trochu neznámá. Právě v ní ale v roce 1908 vzniklo Hoffmannovo zařízení pro Kabaret Netopýr ve vídeňské Johanessgasse. To se posléze stalo designovou ikonou, zejména kvůli typickým Hoffmanovým kuličkám, které jsou součástí konstrukčního spoje. Kabaret Netopýr byl oblíbeným vídeňským zábavním zařízením. Byl zde i bar zdobený mozaikou a divadélko pro 300 osob dekorované bílým mramorem, bílou omítkou, a černobílými pruhovanými zdmi, vše podtrženo elegantním osvětlením. Nábytek pro kabaret Netopýr dnes vyrábí rakouská firma Wittmann.
Firma Jacob & Josef Kohn vznikla v roce 1850 ve Vsetíně. Jakob tu měl závod na těžení dřeva. Podle vzoru úspěšného Thoneta založil v roce 1867 závod na výrobu nábytku, který byl v roce 1901 přeměněn na akciovou společnost. V tomto období měl kolem 6000 zaměstnanců, prodejny ve velkých městech a spolupracoval vedle Hoffmanna i s Loosem, Wagnerem a Moserem. V roce 1914 došlo k fúzi s další firmou a vznikla a.s. Mundus-Kohn, do které v roce 1922 přibrali firmu Thonet. Po emigraci ředitele Pilzera byla firma vymazána z registru.
Revoluční a nová interpretace řemesla, odklon od průmyslové výroby kopírující předchozí styly a odklon od dekorace znamenal průnik estetiky do některých oblastí. Odklon od dekorace a zdůraznění účelu z Wiener Werksttätte (dále jen WW) udělaly značku s čistě vídeňskými rysy a obchody v Curychu, Mariánských Lázních, Karlových Varech a Kolíně nad Rýnem se postaraly o mezinárodní renomé. Pod vlivem školy v Glasgow byly v opozici nejen proti historismu, ale i florální secesi. Základním kamenem tvarosloví se stal elegantní geometrický ornament a produkty WW sklízely jeden úspěch za druhým. Významné výstavy proběhly v roce 1904 v Berlíně, 1908 ve Vídni a na výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914.
Josef Hoffmann se vedle spolupráce s WW věnoval také vlastní architektonické a interiérové tvorbě. Svoji praxi zahájil v ateliéru Otty Wagnera a zpočátku byl ovlivněn Olbrichem. Bílá skříň s výřezem připomínajícím Olbrichovu schránku na dopisy je toho jasným dokladem. Křivky však opustil kolem roku 1900 a radikálně změnil svoje tvarosloví. Adolf Loos tvrdil, že to bylo po návštěvě jeho bytu.
Hoffmannova tvorba je velmi plodná. V roce 1906 např. zařídil interiér budovy nakladatelství dvorní a státní tiskárny (1906) a k jeho klientům patřily špičky společnosti, mimo jiné výrobce usní Gustav Pollak, kterému v roce 1901 zařídil jídelnu. Gustav Pollak byl známý jako mecenáš a sběratel nábytku z období empíru. Pozornost si zaslouží také Hoffmannův byt na Brahmplatzu. Obsahuje bílou předsíň s částí vestavěného nábytku, pánský pokoj s palisandrovým obložením a jídelnu dokončenou tzv. „Pitch pinií“. Rozkládací stůl s typickými motivy čtverců doplňují židle s područkami s tmavě červeným koženým čalouněním, které příjemně doplňují žlutošedé stěny.
Poslední osobností z kaleidoskopu tvůrců vídeňské moderny je Adolf Loos jako nonkonformní umělec a známý bojovník proti dekoru, ale o něm zase někdy příště…
Zdroj: tiskové materiály výstavy
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: archiv autorky
