Zkoušení nábytku: Nutnost nebo povinnost?

Zdieľajte článok jednoducho so svojimi priateľmi.

Snaha o modernizaci technické základny pro zkoušení a certifikaci nábytku, dostupné hlavně pro české a slovenské výrobce, vyústila v polovině loňského roku v otevření Technologického centra pro zkoušení nábytku, které vzniklo při Textilním zkušebním ústavu v Brně (TZÚ) ve spolupráci s Klastrem českých nábytkářů (KČN). Nová zkušebna nábytku je vybavena technologicky vyspělým zkušebním zařízením od předních německých dodavatelů na testování židlí, stolů, postelí, matrací, úložného a čalouněného nábytku aj. Jedním z cílů projektu technologického centra je vývoj a výzkum nových zkušebních metod a jejich validace a ověřování vlastností výrobků moderními postupy podle požadavků platných legislativních předpisů a norem. Ve spolupráci s akreditovanou zkušebnou nábytku při TZÚ vznikl i tento článek.

Současný stav na poli kvality nábytku shrnuje v úvodu svého článku v eDM 10/2020 (viz ZDE) Ing. Helena Prokopová, cechmistr a tajemník Cechu čalouníků a dekoratérů a truhlářů, z.s.: „Po zrušení povinného hodnocení nábytku v devadesátých letech s tím, že odpovědnost za kvalitu mají výrobci a dovozci, pesimisté očekávali propad kvality. Optimisté jako já byli přesvědčeni, že profesní hrdost kvalitních výrobců jim nedovolí dávat na trh nekvalitní výrobky. U těchto firem to tak i zůstalo. Ale současně se vynořila řada nesolidních výrobců a dovozců, které nezajímá kvalita, a vyrábějí, dovážejí a prodávají nábytek všeho druhu pochybné kvality. Spotřebitel nemá šanci před koupí nábytku získat pravdivé informace tak, jako před koupí auta, mobilu a dalších výrobků, a tak nábytek nakupuje neinformován. Výsledkem jsou reklamace nebo, v případě sedacího a lehacího nábytku, někdy i zdravotní potíže.“

Kdo nese odpovědnost? Výrobce, dovozce nebo prodejce?

Jak je všeobecně známo, po stránce kvality musí nábytek dosahovat požadovaných vlastností z hlediska stability, odolnosti, pevnosti, trvanlivosti, hořlavosti, ergonomie atd. Jedním slovem – musí být pro uživatele bezpečný.

Každý výrobce (případně dovozce)¹ má zákonnou povinnost uvádět na trh pouze bezpečné výrobky a současně za tuto bezpečnost i odpovídá. Tuto skutečnost si mnozí výrobci stále ještě plně neuvědomují, v horším případě ji ignorují. Mohou si to (zatím) dovolit, protože, jak se říká, „kde není žalobce, není soudce“. To se ale může rychle změnit. Stačí několik konkrétních zjištění, že určitý výrobek představuje bezpečnostní riziko nebo nemá deklarované vlastnosti – ať už na základě pravidelné kontroly dozorového orgánu (u nás ČOI, v EU PROSAFE), nebo rozhodnutí soudu. Bohaté zkušenosti s tím mají např. v USA, kde spotřebitelé vyhrávají soudní spory na základě často naprostých banalit. Připomíná to povinnost řidiče přizpůsobit rychlost jízdy dopravním okolnostem včetně chování a myšlení (často nepředvídatelné) chodců.

Bez odpovědnosti ale není ani prodejce (distributor), který nesmí distribuovat/prodávat takové výrobky uvedené na trh, o nichž na základě svých informací a odborných znalostí ví nebo může předpokládat, že požadavkům na bezpečnost výrobků neodpovídají.

V České republice tyto zákonné povinnosti ukládá Zákon č. 102/2001 Sb. o obecné bezpečnosti výrobků, na Slovensku Nariadenie vlády č. 404/2007 Z. z., o všeobecnej bezpečnosti výrobkov a Zákon č. 250/2007 Z. z. o ochrane spotrebiteľa.

Podle těchto legislativních předpisů, které vychází ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků, lze za bezpečný považovat pouze výrobek, který za běžných nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovenou výrobcem nebo po dobu obvyklé použitelnosti nebezpečí, nebo jehož užití představuje pro spotřebitele vzhledem k bezpečnosti a ochraně zdraví pouze minimální nebezpečí.

Mezi sledovaná kritéria patří např. vlastnosti výrobku, jeho životnost, složení, způsob balení, návod na montáž, srozumitelnost návodu, rizika pro spotřebitele, kteří mohou být ohroženi při užití výrobku a mnoho dalších.

Zjednodušeně lze říci, že za bezpečný lze považovat výrobek, který splňuje požadavky platných legislativních předpisů a norem. Pro splnění zákonné povinnosti je tedy nutné, aby si výrobce ověřil, že jeho výrobek požadavky příslušných norem splňuje. Jen tak může garantovat, že je výrobek bezpečný, a předejít možným problémům v podobě reklamací, sankcí od dozorového orgánu (ČOI) nebo soudních sporů. Ověření vlastností výrobku je možné např. prostřednictvím nezávislých akreditovaných zkušebních laboratoří, které vystaví zkušební protokol, na jehož základě certifikační orgán pro výrobky posoudí a udělí certifikát, deklarující shodu neboli splnění normou stanovených požadavků.

Ověření bezpečnosti nábytku je důležité nejen u vývoje nového výrobku a jeho uvádění na trh, ale také při plnění smluvních závazků v rámci dodavatelsko-odběratelského vztahu.

Nutnost nebo povinnost?

U většiny nábytku je rozhodnutí o způsobu ověření jeho bezpečnosti ponecháno na výrobci, nicméně existuje několik typů nábytku, u nichž je způsob ověřování přesně specifikován. Evropský parlament a Rada EU aktualizovala Prováděcí rozhodnutí komise EU 2019/1698 o evropských normách pro výrobky vypracovaných na podporu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků ze dne 30. 11. 2020.

V souladu s čl. 3, odst. 2, druhým pododstavcem směrnice 2001/95/ES, pokud jde o rizika a kategorie rizik, na které se vztahují příslušné vnitrostátní normy, předpokládá, že výrobek je bezpečný, je-li ve shodě s nezávaznými vnitrostátními normami přejímajícími evropské normy, na něž v souladu s článkem 4 uvedené směrnice Komise zveřejnila odkazy v Úředním věstníku Evropské unie. To se týká i několika norem z oblasti nábytku. Výrobky, jichž se tyto normy týkají, tedy spadají do kategorie produktů, na něž se vztahuje povinnost zkoušení, respektive prokazování shody na základě zkoušek. Jedná se o:

Venkovní nábytek
Sklápěcí postele
Dětské koše a kolébky
Přebalovací pulty pro domácí použití

Jak ověřovat vlastnosti nábytku?

V dávné minulosti se kvalita nábytku ověřovala především empirickými metodami. Např. u Thoneta ověřovali životnost židle tak, že ji vyhodili z okna výškové budovy nebo ji zatížili dva muži sedící na koncích fošny položené přes nohy ležící židle. Od té doby se sice technika zkoušení posunula k dokonalejším metodám, stále však existují výrobci, kteří spoléhají na vlastní „osvědčené“ empirické metody, a když např. konstrukce židle vydrží „určité“ zatížení, má výrobce zato, že je „bezpečná“. Tato představa je ale mylná a pro výrobce, respektive toho, kdo výrobek uvádí na trh, může znamenat řadu problémů. Ty souvisí s výše uvedenými skutečnostmi, že vlastnosti výrobku je nutné ověřovat na základě platných norem. Samotné ověřování přitom může být prováděno různými metodami.

Konzervativní metody

K nejrozšířenějším „konzervativním“ metodám zkoušení, vycházejícím z praxe minulého století, patří používání různých závaží a zátěží nebo mechanických přípravků, které na testovaný nábytek působí stanovenou silou. V 90. letech minulého století se zkušebny v rámci modernizace vybavily na tehdejší dobu „pokročilými“ technologiemi založenými na principu pneumatických pístů. Byl to sice pokrok z pohledu technologie, nicméně výsledek byl stejný jako u mechanických zařízení: působící síla se nastavovala pomocí tlakového ventilu, který reguloval tlak vzduchu na vstupu. Skutečnou sílu, která v daném místě působí na testovaný nábytek a s níž by bylo možné dále pracovat např. pro zjištění velikosti průhybu, únavy materiálu apod., zjistit možné nebylo. Navíc praxe ukázala, že tlak pístů při regulaci tlaku pouze za pomoci vzduchových ventilů na vstupu může díky řadě faktorů i výrazně kolísat, a to jak v kladných, tak v záporných hodnotách. To může zásadním způsobem ovlivnit výsledky zkoušky.

Tyto „konzervativní“ metody jsou dodnes používány některými výrobci pro jejich interní potřebu při ověřování vlastností nábytku v rámci vývoje nových produktů, ale také v některých zkušebnách. A to i přesto, že jsou dávno překonané novými moderními technologiemi založenými na přesném detekování rozhodujících faktorů, jako je síla, vzdálenost aj.

Moderní metody

Moderní metody zkoušení, jak již napověděl předchozí odstavec, spočívají především ve využití tenzometrů (elektronických snímačů síly) instalovaných na tlačných (nebo tažných) pneumatických pístech, které snímají přesné hodnoty sil v místě jejich působení na povrch zkoušeného nábytku. Hlavní výhodou je to, že tyto systémy umožňují díky oné „zpětné vazbě“ přesné nastavení a kontrolování působících sil v každém nastaveném cyklu. Tím odpadá riziko, že síla bude nekontrolovaně kolísat nad rámec normou povolených odchylek, což může vést buď k nedostatečnému anebo naopak k příliš velkému zatížení a vlivem toho ke zkreslení výsledků zkoušky. Snímané hodnoty jsou v reálném čase přenášeny do počítače a zpracovávány pomocí speciálních zkušebních programů. Celý proces zkoušení je řízen automaticky a průběžně zaznamenáván z pohledu aplikovaných sil a dráhy pístů, což umožňuje mj. sledovat chování částí nábytku v návaznosti na jejich trvanlivost/životnost. Tím pádem výrobce ví, jak se jednotlivé části chovají a může v rámci vývoje výrobku toto zohlednit. Zároveň lze kdykoliv zpětně vyhledat protokoly o průběhu konkrétních zkoušek.

S těmito vyspělými technologiemi pracují i všechny přední zahraniční zkušebny, jako je TÜV, CATAS, FCBA nebo IKEA, s nimiž TZÚ v rámci svého členství v evropské pracovní skupině CEN/TC 207 „Nábytek“ aktivně spolupracuje na přípravě nových evropských norem (EN). Členové této pracovní skupiny tak ví, jaké změny se chystají a mohou své zkušební postupy s předstihem přizpůsobit pro zkoušení a certifikaci podle nových požadavků.

¹Za výrobce se považuje:
a) osoba usazená v České republice nebo v jiném členském státě Evropské unie, která vyrobila konečný výrobek, jakož i každá další osoba, která vystupuje jako výrobce tím, že uvede na výrobku svou obchodní firmu, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, anebo osoba, která výrobek upraví,
b) zplnomocněný zástupce výrobce jako osoba, kterou výrobce písemně pověřil k jednání za něj, pokud výrobce není v České republice nebo v jiném členském státě Evropské unie usazen,
c) dovozce, jestliže v České republice nebo v jiném členském státě Evropské unie žádný zplnomocněný zástupce výrobce není usazen, nebo
d) další osoby v dodavatelském řetězci, jejichž činnost má prokazatelný vliv na vlastnosti výrobku.