V Borovnici na Trutnovsku se po 52 letech konečně dočkali svého „větráku“

Do obce Borovnice u Staré Paky na Trutnovsku v Královéhradeckém kraji se na přelomu loňského a letošního roku v podobě věrné kopie vrátil celodřevěný větrný mlýn německého typu, místními přezdívaný jako „větrák“, postavený v roce 1841 mlynářem Augustinem Hacklem, který byl po roce 1968 nedůsledností tehdejších komunistických „památkářů“ prakticky zničen. K jeho obnově došlo především díky více jak patnáctiletému úsilí místního občanského sdružení – spolku Větrák, finanční dotaci kraje, veřejné sbírce a sponzorským darům. Následně pak díky řemeslnému umu sekernické firmy František Mikyška a synové z Kojetína na Sedlčansku, šindelářů firmy Jiřího Němce z Chrudimi a žáků a mistrů odborného výcviku z čtveřice v regionu sídlících odborných škol – ČLA Trutnov, SŠŘ Jaroměř, SŠGS Nová Paka a SŠIS Dvůr Králové.

Krátké ohlédnutí do historie

V podkrkonošské obci Borovnice (dříve Velká Borovnice – Gross Borowitz) v minulosti stávalo 5 větrných mlýnů, z nichž se do 20. století zachoval pouze tzv. Haklův mlýn, postavený v roce 1841 mlynářem německého původu Augustinem Hacklem. Jedná se o poslední větrný mlýn německého typu v Čechách, který fungoval ještě v období II. světové války. Do roku 1968 stál asi 1,5 km jihovýchodně od středu obce na táhlém hřebeni, kde se dodnes nachází původní základová podezdívka ve tvaru kříže a mlýnu věnovaný památník. Při tom byl několikrát opravován, např. v roce 1966 po zásahu blesku. Ve zmíněném roce 1968 byl mlýn (od roku 1964 prohlášený za kulturní památku) na základě rozhodnutí Krajské památkové správy i přes velký odpor občanů i tehdejšího MNV Borovnice rozebrán a převezen ke konzervaci do Hostinného. A to s výjimkou základového trámového kříže, který byl ponechán na místě. Po renovaci měl být mlýn dle rozhodnutí památkářů umístěn v tehdy plánovaném skanzenu ve Vrchlabí. Když ale mezitím 30. 6. 1979 základový kříž přičiněním trempů shořel, zbytek stavby nakonec skončil ve skanzenu v Kouřimi, kde se její dřevěné prvky vlivem několikerého převážení a špatného skladování začaly postupně rozpadat. Touto nedůsledností ze strany někdejší památkové péče se renovace posledního větrného mlýna německého typu na území Čech ocitla v nedohlednu.

O co tím tehdy borovničtí vlastně přišli?

Hlavním charakteristickým znakem větrného mlýna německého typu je dvoupatrová dřevěná budova čtvercové nebo obdélníkové základny, v případě borovnického Haklova mlýna vysoká 11,2 m o půdorysu 5,5×5,3 m. Stavbu jako celek je možné pomocí oje (17) natáčet proti větru okolo pevného středového sloupu (10). Přízemí budovy (A) sloužilo jako sklad k ukládání nářadí. V 1.NP se nachází moučnice (B) neboli sběrná schránka na semleté zrno s moučnými síty a truhlou na semletou mouku. 2.NP tvoří tzv. zanáška s mlecími kameny a násypným košem na obilí s posuvným dnem. Do mlýna se vstupuje ze zadní strany po schodech na vysunutou zakrytou pavlač. Z profilu mlýna je většinou vysunuta i šalanda (D), která vytváří protiváhu perutím a sloužila jako stravovací a odpočinková místnost pro mlynáře.

Konstrukčním základem větrného mlýna je rovnoramenný trámový kříž ze 4–8 trámů (15) posazený na podezdívce z plochých kamenů zvaných šlédy (u kopie Haklova mlýna na betonovém základu). Do středu kříže je začepován svislý až 5 m dlouhý dubový nosný trám (10) s dolním profilem cca 90×90 cm a s horním průměrem 50 cm, zvaný tatík. Ve výšce dva metry je na něj navlečeno sedlo (13), které je spolu s tatíkem podpíráno čtyřmi až osmi dubovými vzpěrami zvanými apoštolové (14). Nahoře je tatík zakončen čepem a stažen kovovou obručí. To jsou všechny pevné části mlýna, neboť ostatní části se společně otáčejí při nastavování perutí proti větru.

Po horní ploše neotáčivého sedla se pohybují dva sedlové trámy zvané dědek a babka (26), nesoucí váhu prvního patra. Spojují přední štítovou stěnu se zadní, kde přesahují profil mlýna na šíři šalandy a vstupního schodiště. Jejich styčná plocha se sedlem se mazala neslaným sádlem nebo se mydlila.

Ve výši podlahy druhého patra je na čepu tatíka umístěn třetí vodorovný dubový (u kopie smrkový) trám (21) dlouhý 5,5 m o profilu 55×44 cm, přezdívaný matka. Je posazen kolmo na babku s dědkem a spojuje boční stěny mlýna. Na těchto třech vodorovných trámech je zavěšena rámová kostra vlastní obvodové klece mlýna, zhotovená ze smrkových trámů. Na jejich okrajích jsou horizontální boční trámy, začepované do svislých rohových trámů (16), přičemž každá stěna je vyztužena několika šikmými vzpěrami. Stěny jsou z vnějšku opláštěny svislými fasádními profily, napuštěnými karbolínem, které končí cca 20 cm nad zemí, aby nebránily otáčení mlýna. Přízemí zadní stěny se většinou nebednilo nebo bylo opatřeno dvířky. Sedlová střecha zvaná čapka má často polovalby vpředu i vzadu a bývá vysoká tři metry. Nese ji pět párů krokví opatřených v horní části hambal­kem a na vrcholu spojených vaznicí. Střešní krytinu tvoří štípaný šindel. K otáčení mlýna slouží výše zmíněná asi 6,5 m dlouhá oj (17) neboli ocas, vklíněná mezi sedlové trámy. Otáčení se provádělo pomocí k oji uvázaného lana navíjeného na pojízdný dřevěný vrátek, který se ukotvil k některému z kolíků zapuštěných do země v kruhu okolo mlýna.

Pohon mlecího zařízení je odvozen od větrného kola se čtyřmi perutěmi (23), upevněnými v dřevěné nebo litinové hlavě (1), které se otáčí většinou proti směru hodinových ručiček (při pohledu zepředu) při 8–12 ot/min. Délka perutí závisí na velikosti mlýna a bývá od 5 do 8 m. Plocha jednoho křídla bývá až 12 m² a je oproti rovině otáčení natočena o 10–15 stupňů, aby lépe zachycovala větrné proudění. Perutě jsou tvořeny rámovou konstrukcí ve tvaru lichoběžníku a jsou upevněné na středním žebru (22) o délce okolo 6 m a šířce dole minimálně 2 m. Ke středu otáčení se lichoběžník zužuje na cca 1,2 m. Perutě se podle síly větru vyplňovaly třemi až čtyřmi tzv. plachtami (také dračky) (24), což jsou desky o rozměru cca 1,0×1,6 m složené z tenkých prkének. Středové plachty (valůvky) byly nainstalovány většinou trvale. Perutě jsou připevněny na konci vodorovné hřídele zvané val (2) přímo nebo přes kovovou hlavu (1). Val bývá dubový, dlouhý okolo 6 metrů a průměru okolo 50 cm. Na tomto hřídeli je naklínováno palečné kolo o průměru 2–3 metry (3), osazené 68 až 150 palci (4). Ze tří čtvrtin je palečné kolo opásáno pásovou brzdou zvanou hem (25). Brzdu zatěžuje mohutná kláda zvaná drak (12), která se zvedá přes bubnový naviják (11) v prvním patře. Z palečného kola se pohyb převádí přes dřevěné tzv. cévové kolo (9) na svislou kovovou hřídel, která již přímo pohání horní mlýnský kámen neboli běhoun.

Místní patrioti se však svého snu nevzdali

V roce 1997 se borovničtí občané v čele s dnes 71letým Jiřím Chvojkou opět začali snažit tuto nevšední stavbu a dominantu své obce navrátit tam, kam patří. Za tím účelem založili v roce 2004 občanské sdružení Větrák (dnes Větrák z.s.), jehož cílem bylo na základě dochovaných technických a fotografických podkladů (např. v roce 1965 zpracovaný projekt obnovy Stavoprojektem Hradec Králové) postavit zcela funkční kopii větrného Haklova mlýna.

„Naším záměrem, který jsme začali naplno realizovat v roce 2016, bylo rozšířit povědomí o tradici větrných mlýnů v blízkém okolí a přispět k rozvoji kulturního života a také turistického ruchu v regionu. Pro stavbu mlýna jsme proto zvolili nikoliv původní stanoviště, ale nové a snadno dostupné místo s výhledem na celou obec, kterým prochází několik turistických tras a cyklostezek,“ říká předseda spolku Jiří Chvojka s tím, že prvořadým úkolem bylo sehnat potřebných cca 3 mil. Kč, a především pak najít řemeslníky, kteří by se s touto nevšední zakázkou dokázali vypořádat. S financováním obci částkou 1,5 mil. Kč výrazně pomohl Královéhradecký kraj (KHK) a nemalou část nákladů pokryla také veřejná sbírka a finanční příspěvky řady místních či okolních firem. Zhotovení základového trámového kříže a veškerých dalších technologických prvků nezbytných pro plnou funkčnost mlýna (tatík, sedlo, perutě, převodové hřídele, paleční kolo atd.) se ujala sekernická firma František Mikyška a synové z Kojetína na Sedlčansku, specializující se na technologii vodních mlýnů, a především pak na stavbu vodních kol na horní i spodní vodu. Větrný mlýn dosud nerealizovala, a tak její prvotní činnost na této zakázce v roce 2017, vzhledem k neúplné technické dokumentaci od Stavoprojektu HK, spočívala v hledání chybějících technických a technologických podkladů. A to jak v archivech Sekce větrných mlýnů při Technickém muzeu v Brně či na zbytcích původního mlýna v Kouřimském skanzenu, tak i při návštěvě dochovaného větrného mlýna německého typu v moravské obci Partu­tovice u Hranic, kterou s nimi absolvovali i zástupci všech kooperujících subjektů. Do obnovy větrného mlýna se totiž spolu se sekerníky, kvůli úspoře finančních prostředků a na základě iniciativy náměstkyně hejtmana KHK s gescí školství Mgr. Martiny Berdychové, zapojila i čtveřice krajem zřizovaných odborných škol. O dřevo na stavbu v podobě smrkových výřezů v průměrech 21–80 cm se v roce 2018 v rámci odborné praxe postarali žáci oboru Lesní mechanizátor z České lesnické akademie Trutnov, kteří po vytěžení na školním polesí zajistili i jejich pilařské zpracování na 113 ks hranolů s kubaturou 0,1–2,7 m³/ks. Tohoto materiálu se následně v roce 2019 ujali budoucí tesaři ze SŠ řemeslné Jaroměř, kteří zhotovili celou obvodovou konstrukci vlastního objektu mlýna včetně střešního krovu.

„Objemnost některých námi opracovávaných trámů (např. matka) byla tak velká, že už jenom jejich otočení nebo posunutí po dílně vyžadovalo jistou vynalézavost,“ pochlubil se za své žáky mistr odborného výcviku Bc. Ladislav Kubias s tím, že dokončený krov byl následně pokryt smrkovým ručně štípaným šindelem odbornou firmou Jiřího Němce z Chrudimi. Po zastřešení nastoupili koncem loňského roku na stavbu ještě budoucí truhláři ze SŠ gastronomie a služeb Nová Paka, kteří na konstrukci provedli prkenné opláštění a doplnili ji podlahami, schodištěm a do stavebních otvorů vsadili vlastnoručně vyrobené dveře a okna. Nemalou zásluhu na obnově mlýna, který bude letos po uvolnění současné koronavirové situace slavnostně zpřístupněn veřejnosti, nelze upřít podle J. Chvojky ani SŠ informatiky a služeb Dvůr Králové, jejíž žáci se po celou dobu realizace výstavby (od roku 2017 do I. čtvrtletí 2020) věnovali propagaci stavby, aktualizaci s ní spojených webových stránek a pořízení fotodokumentace.

Foto: archiv z.s. Větrák Borovnice a sekce Větrné mlýny při Technickém muzeu v Brně