Slovenčina
Název impresionismus vznikl v roce 1872 jako pejorativní označení nového malířského stylu, něčeho, co dobová společnost nemohla pochopit a přijmout. Imprese znamená dojem, třeba z východu slunce, pole máku nebo katedrály lesknoucí se deštěm. Mezi milovníky výtvarného umění snad není nikdo, kdo by impresionismus neměl rád. Obrazy plné dojmů jsou tahákem pařížského muzea Orsay a kdo chce vidět ještě víc, určitě navštíví i Oranžérii v Tuilerijské zahradě. Tato stavba je důstojným rámcem pro umístění Monetových megapláten „Lekníny“ z jezírka jeho domu v Giverny. Meditace nad jejich křehkou krásou odvede mysl do jiného prostoru. Není divu, že mnozí zatouží spatřit na vlastní oči místo, kde toto dílo vzniklo.
V době, kdy se Claude Monet (*1840 – †1926) rozhodl přestěhovat do Giverny, měl za sebou docela pohnutý život. Na Akademii ho nutili malovat ideály dle antiky, on ale viděl svět jinak. Chtěl vyjádřit pocity, které v něm evokovalo světlo, voda a barvy, prchavé dojmy a neopakovatelnou atmosféru. Začal proto jako první malovat v exteriéru. Na svých plátnech téměř nepoužíval postavy. Tvrdil, že by ho jen rozptylovaly. Kamarádil se s Renoirem, Degasem a obdivoval Maneta. Těžce nesl odmítnutí Manetovy Snídaně v trávě na Salonu v roce 1863 (oficiální výstava organizována státem za císaře Ludvíka Napoleona, jediný způsob, jak vystavit a prodat). Jeden z prvních obrazů, který ho proslavil, byla Žena v zeleném. Modelem mu stála Kamila. Maneta přivádělo Monetovo jméno k zoufalství, byl přesvědčen, že parazituje na jeho slávě.
Už tak nuzný život záhy zkomplikovalo Kamilino těhotenství. Rodiče ho přestali podporovat a brzy se ocitl na pokraji bídy. Aby mu pomohl, koupil jeho přítel Basille na splátky obraz Ženy v zahradě. Monetovou životní radostí bylo malování obyčejného života pod širým nebem a finanční podporu komentoval slovy: „Člověk neví, co jsou peníze, dokud je má a neví, co je mít rodinu, dokud ji nemá“. V roce 1870 se konečně oženil, ale brzy na to vypukla prusko-francouzská válka. Degas s Manetem narukovali, přítel Basille zemřel. Monet utekl i s rodinou do Londýna. Zde byl fascinován odstíny šedi a objevil kouzlo japonského umění. Za rok se vrátil zpět. V Argenteuil si pořídil atelier na vodě, ale i když k jeho nejslavnějším dílům patří Máky v Argenteuil, téměř neprodával. Další velkou ranou byl odchod Kamily v roce 1879. Zemřela na tuberkulózu.
Monet se z tragické situace léčí malbou. Snaží se zachytit realitu, měnící se světlo, maluje rychle, ve vrstvách, bez kontur. Galerista Ernest Hoschédé mu dluží hodně peněz a i kvůli těmto závazkům v roce 1877 emigruje. Jeho žena Alice začne žít s Monetem, aniž by se rozvedla.
Malebná Giverny
Při jedné z procházek napříč krajinou hledajíc motivy pro malbu objeví Monet malou vesničku Giverny a okamžitě se pro ni nadchne. Očaruje ho prostředí, nikoliv dům, který je v dezolátní stavu. Nejdřív se ubytuje v hostinci, který později vymění za nájem a v roce 1883 koupí bývalou lisovnu oleje se stodolou a zelinářskou zahradou na pozemku o rozloze 1 hektaru. Vykácí stromy v zahradě, vybere a osobně vysází květiny tak, aby kvetly od jara do podzimu. Zahradě věnuje veškerý svůj volný čas i peníze až do konce svého života. Pozemek rozčlení na pravidelné čtverce s kovovými pergolami, po kterých se pnou růže. Kombinace barev jsou promyšlené tak, aby maximálně vyzněly za ranní mlhy nebo slunečního svitu. Zahradu tvoří proto, aby zde mohl malovat a nechat se unášet tisíci jejích podob. Sýpku přemění na atelier, ale v něm jen kouří a roztahuje plátna. V té době maluje série obrazů: např. 25 stohů sena, 25 topolů, katedrálu v Rouen za každého počasí, rána nad Seinou, japonské mosty, nebe a máky, lekníny. Zbožňuje iluze a je naplněn radostí.
Později Monet přikoupí pozemek s promáčenou půdou, který se přímo nabízí ke zbudování jezírka inspirovaného japonskou kulturou. Nechybí japonský most ani bambusový les. Jezírko s lekníny skýtá osvěžení i za parného dne a zůstává celých 20 let zdrojem Monetovy inspirace.
Monet postupně přestaví dům, stodolu přemění na ateliér a z větší části navrhne i nábytek. Růžová budova se zelenými okny ničím nepřipomíná bývalou zemědělskou stavbu. Z ulice je nenápadná, ale do zahrady se plně otevírá a konkuruje jí svou romantickou barevností. Barva je zásadním rysem celého interiéru. Jako kdyby byla každá místnost obrovským mistrovým plátnem. Ostatně Monet stěny osobně vymaloval, a tak můžeme především žasnout nad modrou a žlutou. Modrý salon v přízemí, zařízený klasickým nábytkem, je určen k instalaci bohaté sbírky japonských tisků, které mu dodávají kompaktnost. Na bleděmodrém divanu lze snít při pohledu na exotickou krajinu.
Dalším prostorem s dominantní modrou barvou je kuchyně. Bělomodrá fajáns z Rouenu a modrý lak na zbytku stěn působí prostorně a vyžadují minimální údržbu. Jedno okno vede na ulici, aby bylo možné sledovat příjezd dodavatelů, okna na druhé straně zajišťují příčné větrání. Přímé spojení kuchyně se sklepem, který nekopíruje zdi domu, umožňuje pravidelně poskytovat veškerou péči lahodnému vínu. Vše je praktické a moderní, nechybí velkoryse řešený měděný sporák a nádobí. Přitom Monet do kuchyně prakticky nechodil a veškerou důvěru svěřil svým hospodyním.
Na kuchyni navazuje jídelna. Monet miloval dobré jídlo. Rád si dopřál chřest, pečené kachny, perličky a koroptve nebo dobře ochucené saláty. Jídelní stůl pojme „jen“ 12 osob, není místem zábavy, ale intimním prostorem rodinného života podřízeným zvyklostem pána domu. Ten obědval pravidelně o půl jedné i za cenu toho, že děti musely odejít dřív ze školy. Prostor byl otevřen i pro občasné návštěvy místních, kteří si toho velmi vážili. Není tu nic pompézního, jen žlutá barva, která vytvoří prosluněnou atmosféru. Kromě nábytku se vizuálně uplatní dva původní stolní servisy (běžný a sváteční), pár cenných fajáns z Francie i z Orientu, švýcarské hodiny, bílá japonská kočka nebo keramika z Vallouris. Podlahu tvoří bílé a červené keramické čtverce a dvě francouzská okna s bílými záclonami s anglickou výšivkou spojují prostor se zahradou. Na terase lze v létě snídat a pózovat před fotografy.
Největší místností domu je atelier, jeden ze tří, které Monet postupně vybudoval. Po roce 1899 byl přeměněn na salon se spoustou obrazů na zdech. Jsou to Monetova nejmilejší díla, současně reprezentují jednotlivé etapy jeho tvorby. Nábytkové vybavení tvoří čalouněný divan a chaise longue, několik subtilních ratanových křesel, malé stolky a psací stůl k vyřizování pošty. Je tu i řada dřevěných krabic, které se používaly pro transport pláten. Posledním „obrazem“ je velké okno namířené do stále kvetoucí zahrady. Navzdory své ložnici v patře dává Monet přednosti spaní právě zde. Když je špatné počasí, maluje odtud donekonečna svoji milovanou zahradu.
První patro funguje jako intimní prostor s ložnicemi pro jednotlivé členy rodiny a hosty. Snad nejhezčí patří Monetově snaše Blanche (dcera Alice, provdala se za jeho syna). Dominantní starorůžová se uplatní na veškerých textiliích i tapetách. Nechybí tu psací kabinet, šicí stolek a pochopitelně řada obrazů včetně vlastních pláten Blanche.
Ani Monetova ložnice s bílou postelí, ve které zemřel, se neobejde bez obrazů. Tentokrát to jsou ale díla jeho přátel. K nábytkovým objektům patří nečekaně rokoková mahagonová komoda a bohatě intarzovaný stůl s cylindrickým uzávěrem z růžového dřeva. Signované objekty reprezentující starý režim, jsou v bytě umělce známého svou zálibou v jednoduchosti skutečně nečekané.
Ve svém království Monet vychovává 8 dětí. Dvě děti má s Camille, 6 dětí přivedla do domu Alice. Svůj vztah s Alicí legalizuje po smrti jejího muže v roce 1892, ale ztratí ji kvůli leukémii v roce 1910.
Giverny se stává místem vyhledávaným návštěvami. Neustále kvetoucí zahradu přichází obdivovat osobnosti jako Cézanne, Renoir, Matisse, Sisley nebo Gaugain. Monet má přísný režim: vstává brzy ráno, hledá motivy. Žádné lidi, ale květy a slunce. Tvrdí přitom, že je pro něj motiv zcela podřadný a že chce jen zachytit to, co je mezi motivem a ním. Neuznává kubismus, fauvismus ani pointilismus. Směřuje k abstraktní malbě.
Monet věnoval celý život impresionismu. Navzdory operaci pravého oka dosáhl úctyhodného věku 86 let a o 15 let přežil svoji druhou ženu. Jeho tělo spočívá na místním hřbitůvku. Dům zdědil syn Michel, ten zde ale nebydlel, tak se o něj starala jeho nevlastní dcera Blanche Hoschédé-Monet. Po její smrti dům zpustl, a tak ho Michel nabídl francouzské Akademii výtvarného umění a časem se našly i peníze na rozsáhlé úpravy. Dnes Giverny oprávněně patří k nejnavštěvovanějším památkám ve Francii.
Zdroje: tiskové materiály Giverny
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka a archiv Giverny
