Vyhořelý Libušín povstal z popela a opět roste do své původní krásy

Řekne-li se Libušín, tak většině obyvatel Valašska se určitě vybaví noc z 2. na 3. března 2014, kdy tato unikátní stavba slovenského architekta Dušana Jurkoviče, zbudovaná v letech 1897–1899 v Beskydech na Pustevnách, téměř lehla popelem. Libušín spolu se sousední chatou Maměnka jsou veřejností vnímány jako symboly Pusteven a mnohdy i celých Beskyd, a tak není divu, že již druhý den po požáru Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm coby správce této Národní kulturní památky rozhodlo o jeho obnově a začalo podnikat nezbytné kroky. Od roku 2016 se tak Pustevny staly odloučeným pracovištěm pro brněnskou stavebně restaurátorskou huť ARCHATT, s.r.o. a s ní kooperující firmu TESLICE CZ s.r.o. ze Vsetína. Jejich pracovníci zde slavné Jurkovičovo dílo uvádějí do podoby z roku 1925, kdy byly dostavěny všechny jeho části.

O co jsme jako národ mohli přijít?

Horská chata Libušín spolu se sousední Maměnkou, navržené slovenským architektem Dušanem Samo Jurkovičem ve stylu lidové secese s valašskými a slovenskými prvky, jsou odborníky řazeny mezi jeho nejcennější díla. Obě stavby, od roku 1995 spravované nedalekým rožnovským Valašským muzeem v přírodě (VMP), byly vystavěny v letech 1897–1899 firmou stavitele Michala Urbánka ze Vsetína na objednávku Pohorské jednoty Radhošť. Až do výše zmíněné osudné noci vynikaly vyřezávanými prvky, které plnily dekorativní i nosnou funkci. Stejně jako jiné Jurkovičovi stavby byly typické svojí výraznou barevností, a to jak zvenku, tak i zevnitř. Dokladem toho je s Libušínem sousedící a požárem nedotčená chata Maměnka. Interiéry zničeného a dnes již v hrubé stavbě se nacházejícího Libušína zdobily fresky a sgrafita s motivy valašských a slovenských pověstí, vytvořené akademickým malířem Karlem Štapferem podle návrhů Mikoláše Alše.

„Libušín jako takový se skládá ze tří objektů. A to z tzv. Staré pustevny (vstupní část komplexu), vystavěné v roce 1892, k níž byl v letech 1897–1899 spojovacím krčkem připojen vlastní Libušín neboli objekt jídelny, pojmenovaný k poctě české kněžny Libuše. Posledním objektem je tzv. Parmova přístavba neboli podle některých pramenů Parmova krčma, pojmenovaná podle autora návrhu architekta Alfréda Parmy, o kterou byla v roce 1925 rozšířena Stará pustevna. V souvislosti s touto přístavbou byl do celého komplexu včleněn i nejstarší objekt Pustevenka (bývalá poustevna), postavený v roce 1891. K unikátům samotné jídelny Libušín, kde právě spolu stojíme a která se svým tvarem podobá valašskému kostelíku, patřily kromě již zmíněných sgrafit také tři secesní lustry, příborník, skleník, hodiny, kachlová kamna na dřevo a také stovka vyřezávaných židlí,“ informoval mě počátkem července při návštěvě staveniště znovu se rodícího Libušína Ing. Milan Gesierich, který jakožto autorizovaný inženýr v oboru pozemní stavby zastává post technického náměstka a zástupce ředitele VMP.

A proč se tak naštěstí nestalo?

Prvním krokem, který podle něj vedení muzea učinilo na cestě k znovuobnovení objektu, prohlášeného v roce 1995 Národní kulturní památkou, bylo hned druhý den po požáru (4. 3. 2014) spuštění veřejné sbírky pro financování předpokládaných a s opravou spojených dodatečných nákladů.

„Sbírka byla ukončena k 3. 3. 2017 a bylo vybráno neuvěřitelných bezmála 10 mil. Kč. Další téměř 1 mil. Kč na tyto účely pak tvořil finanční dar Nadačního fondu Českého rozhlasu Dvojky, získaný z dárcovských SMS posluchačů, za což všem patří velký dík a uznání. K hrazení celkových rozpočtových nákladů (více jak 100 mil. Kč) pak bylo použito 37 mil. Kč z pojistného krytí, 5 mil. Kč poskytnutých Zlínským krajem, 500 tis. Kč poskytnutých Moravskoslezským krajem, dále prostředky od řady drobných dárců a zbytek uhradilo Ministerstvo kultury ČR jako náš zřizovatel,“ vysvětluje Ing. Gesierich a dodává, že bezprostředně po požáru začalo VMP s přípravami pro vypracování projektové dokumentace obnovy komplexu, a kvůli nedostatečným požárním vzdálenostem od sousedních budov také s přípravami pro získání nového stavebního povolení. Pro tento účel byl vytvořen tým odborníků, složený ze zástupců památkářů, hasičů, etnografů, specializovaných architektů a zkušených stavařů a projektantů. Ten rozhodl, že ačkoliv obnova bude probíhat formou tzv. vědecké rekonstrukce (za použití starých technik a postupů a s navrácením všech nepoškozených prvků na původní místo), bude nutno do stavby aplikovat i některé moderní technologie.

„Kromě vytápění tepelnými čerpadly bude objekt poprvé opatřen také tzv. stabilním hasicím zařízením s dvěma různými technologiemi. Nejcennější část – jídelnu, bude chránit plynové hasicí zařízení s technologií umístěnou v nově budovaném suterénu pod Pustevenkou. Pro ostatní prostory včetně celé šindelové střechy využijeme vodní hašení, přičemž ve střeše kvůli zámrzu půjde o tzv. vysokotlaký suchovod. Bude napojeno na zásobní nádrž o objemu 250 m³, kterou budujeme ve svahu pod příjezdovou cestou,“ upřesňuje Ing. Gesierich přijatá opatření, jejichž vlastní instalaci však předcházelo více jak čtyřleté období přípravných prací a montáže.

Jaký byl harmonogram „záchranných“ prací?

Třetí den po požáru, který lokalizovalo celkem 16 hasičských jednotek, byl zničený Libušín prohlédnut statikem. Poté na spáleniště nastoupili tesaři a další řemeslníci z asi třicetičlenné technické skupiny VMP, aby místo vyčistili, případně zachránili něco cenného z vnitřního mobiliáře a celý objekt oplotili. Současně s vyklízením sutin byly na doporučení statika zahájeny práce spojené se statickým zajištěním konstrukce stavby a postupným zakonzervováním jednotlivých dílčích prvků. Kvůli tomu bylo třeba co nejdříve přistoupit k dočasnému zastřešení celého objektu, které VMP zrealizovalo ve spolupráci z firmou TESLICE CZ, s.r.o. ze Vsetína.

„Koncem 2. čtvrtletí 2014 vyrostla nad Libušínem cca 9 m vysoká ocelová konstrukce o půdorysu 12,8×41 m, navržená pro extrémní povětrnostní podmínky a zároveň tak, aby nezasahovala ani nijak nezatěžovala samotný objekt. Tvořilo ji 8 ocelových rámů, ukotvených na mikropilotech sahajících místy do hloubky 6 metrů, a shora opatřených pultovou střechou. Na této konstrukci pak byly ze všech stran nataženy ochranné plachty, které chránily jak samotný objekt, tak po zahájení vlastní obnovy také pracovníky před povětrnostními vlivy,“ vysvětluje Ing. Gesierich a dodává, že v této podobě zůstal Libušín v podstatě netknutý až do druhé poloviny dubna 2016. Až tehdy totiž skončilo opakované náročné výběrové řízení na zhotovitele kopie původního objektu, kde spolu s hlavním kritériem – cenou, bylo přihlíženo i k referencím ve vztahu k památkově chráněných stavbám. Jeho vítězem se tak z pěti přihlášených uchazečů stala stavebně restaurátorská huť ARCHATT, s.r.o. z Brna, která ve svých referencích pro práce spojené s vlastní roubenou stavbou měla již výše zmíněnou společnost TESLICE CZ, s níž na podobných zakázkách kooperuje. Ta se od roku 2003 specializuje na komplexní služby v oblasti střech jak moderních, tak i historických staveb. Později se začala zaměřovat také na celkové rekonstrukce památkových objektů, zejména pak rou­bených. A to nejčastěji do fáze hrubé stavby, včetně zastřešení ručně štípaným šindelem, což bylo jejím úkolem i v případě znovu budovaného Libušína.

Proč se nezačalo stavět hned, ale až loni?

„Vlastní obnova objektu, započatá v květnu 2016, byla rozdělena do tří fází, přičemž první dvě probíhaly, respektive druhá stále ještě probíhá, za naší účasti,“ říká jednatel firmy TESLICE CZ Martin Šrámek s tím, že nejprve bylo třeba rozebrat ohořelé torzo. Při tom bylo nutné (s ohledem na zvolenou formu vědecké rekonstrukce) každý kus označit, zaevidovat do výkresu místo, odkud byl vzatý, a za účasti statika posoudit, zda bude moci být opětovně vrácen do stavby (když ne celý, tak alespoň jeho část). A to jak z hlediska opálení tak i možného napadení dřevomorkou, pro jejíž výskyt jsou na Pustevnách (1018 m n. m.) ideální klimatické podmínky, čemuž nakonec vyhovělo jen asi 7 % původního roubení. Poté byly všechny použitelné konstrukční i nekonstrukční prvky převezeny do depozitářů VMP ve Frenštátu pod Radhoštěm, kde po ošetření mikrovlnným zářením (kvůli dřevomorce) zůstaly uskladněny do jara 2017, kdy byla zahájena druhá fáze obnovy spojená se zhotovením vlastní repliky roubení. Předtím bylo totiž třeba nejprve vytěžit více jak 900 m³ dřeva (především smrkového a jedlového a malé množství dubového), které na stavbu Libušína věnoval s.p. Lesy ČR a o jehož těžbu se postaraly Vojenské lesy a statky, s.p. Stejně jako v Jurkovičově době šlo o stromy s čepovým průměrem 40–45 cm, vybírané v okolí Pusteven v nadmořské výšce nad 500 m a těžené v době vegetačního klidu bez použití současné moderní techniky a přibližované koňmi.

„Od listopadu 2016 do března 2017 bylo vytěženo cca 600 m³ a další zimu pak zbytek. Pro celý objekt jídelny Libušín byla stejně jako u původní stavby zvolena jedle. Ostatní části stavby jsou ze smrku, přičemž základový rám pod celým komplexem, který je nejvíce namáhaný, je dubový,“ doplňuje M. Šrámek s tím, že vytěžené dřevo bylo odváženo do areálu bývalého zemědělského družstva v obci Bystřička, ležící mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím, kde společnost provozuje malou pilnici s pásovkovou technologií.

Nejprve „nahrubo“ v hale, až poté „načisto“ v horách

Kromě pilnice zde firma při podobných zakázkách disponuje i možností pronajmout si velkou montážní halu, v níž byly postupně přivážené kmeny nejprve ručně otesány do patřičných dimenzí. Poté byly takto připravené konstrukční prvky, po následném zhotovení spojů a očíslování (dle montážního plánu), vyskládány do podoby příslušného objektu celé stavby, která byla s ohledem na svoji velikost realizována na čtyři části – od Parmovy přístavby směrem k samotné jídelně Libušín.

„Při skládání nosného obvodového či vnitřního roubení jsme v souladu s výše zmíněnou evidencí vkládali mezi nové prvky i prvky původní, a to buď celé, nebo nastavené o protézu apod. Z tohoto důvodu museli naši tesaři brát v potaz rozdílné chování nového dřeva oproti starému, které si na rozdíl od něj postupně sedne a tomu pak u sousedních prvků přizpůsobit jak jejich výšku, tak i umístění a provedení příslušných spojů atd.,“ doplňuje jednatel a dodává, že po kompletním sestavení každého objektu v dílně byly jednotlivé prvky opětovně rozebrány a po naimpregnování převezeny na v té době ještě zastřešené staveniště na Pustevnách, kde počínaje loňským červnem Libušín začal takříkajíc znovu vstávat z popela.

„Před položením prvních trámů Parmovy přístavby, kterou jsme výstavbu komplexu slavnostně započali za přítomnosti tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, proběhla ještě celková oprava základny, spočívající mimo jiné i ve stabilizaci klenby nad suterénem. V rámci této opravy byla také celá spodní platforma (základy, kamenné zdivo i okolní zemina) podrobena mikrovlnnému záření za účelem likvidace dřevomorky,“ upřesňuje M. Šrámek s tím, že v rozmezí několika dnů začali pracovníci jeho firmy také s montážními pracemi na objektu Staré pustevny a Pustevenky. Po dokončení jejich obvodového roubení byla ve druhé polovině července ze staveniště odstraněna ocelová zastřešující konstrukce a do konce stavební sezóny (4. 11. 2017) se tak všechny objekty dočkaly ještě krovu opatřeného prkenným záklopem, potaženým provizorní zastřešovací folií. Mezitím, a to zhruba od první říjnové dekády, začala firma také s montáží prvních trámů samotného objektu jídelny. Ten pak přečkal minulou zimu ve fázi obvodového roubení zhotoveného zhruba do spodní úrovně střešní konstrukce, kdy tato část byla kvůli rozdílnému sedání a nutné stabilizaci zatížena několika plastovými barely o objemu 1 m³, které byly zhruba do ¾ naplněné vodou. V další montáži objektu firma pokračovala hned po letošních velikonocích od 3. 4. 2018, přičemž v době naší návštěvy staveniště (3. 7. 2018) se už nacházel ve stádiu kompletní hrubé stavby včetně krovu opatřeného vnějším prkenným záklopem. Krovy loni hotových objektů byly v té době již doplňovány speciální skladbou tepelně izolovaného střešního pláště. Jeho součástí je i výše zmíněné nezavodněné požární potrubí, natažené mezi kontralatěmi a zakryté latěmi a k nim přibíjeným ručně štípaným a tlakově impregnovaným šindelem z jedlového dřeva.

„Před námi jsou ještě dokončovací práce na střeše jídelny a její věži, na Pustevence, dále pak zhotovení krovu nad zděným objektem kuchyně, a také celá řada nejrůznějších dodělávek na roubených objektech. K nim patří kromě překládaných stropů hlavně různé ozdobné konzoly, balkóny a jejich ozdobná zábradlí, schodiště, různé zdobení štítů v podobě vyřezávaných latěk nebo destiček apod.,“ upřesňuje Martin Šrámek s tím, že poslední třetí fáze obnovy – dokončení stavby včetně všech uměleckořemeslných detailů a technických instalací, začne až v příštím roce, a to již v přímé účasti restaurátorů a ostatních řemeslníků firmy ARCHATT. K opětovnému zprovoznění objektu pro veřejnost by pak mělo dojít ke konci roku 2019.

Autor: Ing. František Novák
Kontakt: novak.sd@tiscali.cz
Foto: autor a archiv VMP