Slovenčina
Letos přišli pořadatelé Designbloku s novou koncepcí výstavy. Po mnoha letech byl současný design prezentován v kontextu nejrůznějšího prostředí, které působilo víceméně odpudivě. Tento záměr měl pravděpodobně akcentovat estetiku prezentovaných objektů, a protože šlo převážně o studentské práce či konceptuální design, byla to zajímavá myšlenka, která nepostrádala jisté prvky happeningu. Dokonce v sobě skrývala moment očekávání a překvapení. Návštěvník totiž netušil, jak vyzní prezentace nábytku na pozadí vybydleného hotelu, administrativní budovy či lodi nebo tovární haly, až po klasický prostor výstaviště či dokonce nově postavené byty před nastěhováním nájemníků. Posledním místem v této režii bylo využití bývalého benediktýnského kláštera Gabriel Loci.
Je logické, že po 24 letech konání tohoto největšího festivalu designu v naší zemi toto uspořádání chtělo změnu, a tak pořadatelé využili možnost prezentace výstavy v objektu Veletržního paláce v Holešovicích. Výstava se vrátila k zavedenému schématu na místo, kde se podobné akce konaly již krátce po revoluci (např. veletrh Interiér). Řekla bych, že toto řešení uvítaly zejména komerční subjekty.
Lidské mraveniště před vstupem svědčilo o velkém zájmu, kterému současný design musí čelit. Mezi návštěvníky dominovala mladá generace a nechyběly ani matky s kočárky. Tato skutečnost je dokladem toho, že se design stal jednoznačně součástí života všech, ať už se nám to líbí, nebo ne…
Vadou na kráse byl fakt, že tato lokace zkomplikovala přístup všem motorizovaným návštěvníkům. Před palácem totiž nejen že nebylo možné parkovat, ale obtížně se nastupovalo i do autobusů a jiných vozidel. V hlavním prostoru čekal návštěvníky maskot letošní výstavy – maxikrálík, i když jsem nepochopila, jak to souviselo s letošním tématem, a to byly cesty. V muzejní hale nechyběla Designérie, o zábavu dětí se postaral nafukovací hrad Maxima Velčovského a o zábavu dospělých spojenou s předáním množství informací zase bohatý doprovodný program (módní přehlídky, diskuse, přednášky).
Superstudio
Superstudio bylo využito především komerčními firmami, zpravidla to byli pravidelní účastníci, pro které je projekt s průměrným denním počtem 40 000 návštěvníků atraktivní prezentační platformou. Sněhobílé zdi paláce byly podle mne důstojným prostředím pro nábytkové firmy ve srovnání s ušňupanými zdmi kláštera, hotelu či lodi.
Hned na první pohled mne zaujala firma LD Seating – výrobce kancelářských židlí, který pochopil, že kvalita produktu související s ergonomií musí tryskat z jejího nitra, a proto vedle hotových výrobků představil i jejich „střeva“. Dalším posunem dopředu je spolupráce s Martinem Ballendatem, renomovaným německým designérem, který firmě nabídl do výroby svůj poslední produkt, židli Arcus. Ta už za svoje vynikající ergonomické vlastnosti získala prestižní ocenění Red dot. Budeme si zvykat, že v rámci globalizace nebude tato situace ničím mimořádným. Činnost českých designérů v zahraničí už přinesla ovoce oběma stranám. Chce to být ve správnou chvíli na správném místě, mít nápady a umět jazyky.
Zajímavým zpestřením standardních typologických prvků byl picnic table Muselet, firmy Nacity, autorka Pavla Tylichová. Nechala se inspirovat pestrou barevností a pevností horolezeckých lan. Obě vlastnosti vhodně skloubila v zajímavém objektu, který nabízí využití na dálničních odpočívadlech, ale i na rautech, případně i doma na zahradě či na chatě.
Stranou nezůstal ani Formdesign, který si bez jakékoli okázalosti cílevědomě jede po své linii se zaměřením na kancelářský nábytek, tentokrát z ohýbané překližky. Kolekce židlí, stolů a dalších doplňků využívá firemní know-how. Netradiční materiál pro tento segment kromě stohovatelnosti přináší i zajímavý estetický efekt.
Na jednotlivých podlažích Veletržního paláce byly zastoupeny školy a sdružení. K vidění zde byly kromě nábytku textilní modely, svítidla, šperky atd. Tvořilo se na bázi recyklace a vedle známých kritérií hodnocení designu se začal brát v úvahu další novodobý fenomén – přizpůsobivost situaci. Ineke Hans, čestný host Designbloku, zde předvedla svoji vizi nového způsobu obchodování s nábytkem, který je ryze aktuální: její novou židli nelze koupit, ale po zaplacení kauce půjčit a po použití zase vrátit. První nizozemská zálohovaná židle Rex je vyrobena z recyklovaných materiálů.
Další část výstavy probíhala v objektech Uměleckoprůmyslového muzea, Pražského hradu a na dalších adresách ve městě. Právě muzeum ideově do projektu krásně zapadá, protože design osciluje mezi uměním a technikou stejně jako bohaté sbírky z uměleckoprůmyslové oblasti.
Část expozice, tzv. Arthouse prezentovala stejně jako samostatnou výstavu Rodinné stříbro, která dokumentovala činnost slavných rodinných firem. Samozřejmě zde nemohla chybět několikagenerační firma Jelínek, stálice na našem trhu v oblasti zdravého spánku. Ta již před časem pochopila význam spolupráce s designerem, což je znát hned na první pohled.
Jednou z rodinných firem je Modernista. Jak název prozrazuje, zaměřuje se na české produkty meziválečného období. Představitel firmy je zřejmě obdařen darem vizionářství, protože firma vsadila na nejznámější tvář této doby – Jindřicha Halabalu a získala výhradní licenci na jeho produkty. Požadavkům dnešní doby se nejvíce přibližuje židle s dvojím pérováním H-79. Pouhý pohled na tento subtilní zcela nadčasový výrobek vzbuzuje respekt nad koncertem estetiky a funkčnosti. Vždyť tento objekt brzy oslaví 100 let své existence! Je tedy starší než kdokoli z nás a stále udivuje svojí mladistvostí.
Jen mi nejde do hlavy, proč do této skupiny nebyla zařazena firma Polstrin, která obohacuje český trh od svého založení kvalitním čalouněným odpočivným nábytkem a jejíž vedení již také provedlo generační výměnu. Pozornost si zasloužilo asymetrické Seaside sofa (Lexa + Smetanová) personalizované atraktívní textilií vyrobené na základě návrhu Rosslie Kladošové. Model díky své nevšednosti neustále čelil množství zájemců, bylo prakticky nemožné pořídit slušnou fotku.
Svoje pevné místo ve scénáři Designbloku si už před léty vydobyla Diploma selection – mezinárodní soutěž diplomových prací. Do finále byl zařazen i český návrh. Vítěz získal možnost bezplatné prezentace na příštím Designbloku.
A co celebrity?
Některé jsme mohli potkat na některé z přednášek. Jiřího Pelcla zase v terénu při rozhovoru se zástupcem americké firmy vyrábějící hliníkové židle. Čestný host – dnes již profesorka Ineke Hans a renomovaná holandská designérka – byla předsedou jedné z komisí.
Resumé
Jestli mi něco skutečně chybělo, tak to byl starý nábytek do aukce. Nevím, proč zde nebyl, možná si jeho majitelé uvědomují jeho hodnotu a nechtějí se ho zbavovat. Jelikož poslání Designbloku není ryze komerční, určitě by malý skok do historie přišel vhod. Na základě těchto předmětů si totiž uvědomíme, že už tu všechno bylo, a to nejmíň třikrát. Nelze si dělat iluze, že někdo vymyslí něco převratného, nicméně je tento nábytek vděčným a věčným zdrojem inspirace.
Naopak jsem ocenila možnost posezení v těchto ikonách designu především 30. let v místní kavárně. Je to prokazatelný hold funkčnosti těmto úchvatným prvkům, kterými se rádi obklopujeme, aby vnesly do našich interiérů pomyslný kousek prvorepublikové pohody.
Zdroje: dokumentace firem a web DB
Foto: archiv autorky
