Slovenčina
Vitra Design Museum, švýcarská společnost se sídlem v německém Weil am Rheinu, disponuje značným archivem nábytku. Namísto jeho trvalé instalace zpracovává tým jejích odborníků scénáře a realizuje putovní výstavy, které objíždějí evropské metropole s cílem propagovat kvalitní design. Funguje to už jako značka. Kde se objeví, nechá za sebou stopu v podobě úžasných zážitků a nových informací. Ani poslední výstava Home Stories, 100 Jahre, 20 Visionäre Interieurs ve vídeňském muzeu Hofmobiliendepot v Andreasgasse nezklamala.
Přátelům architektury a designu nabízí přehled dvaceti konceptů bydlení, které tvoří rozhodující mezníky vývoje interiérového designu. Na množství fotografií, modelů, nábytku, bytových doplňků a další dokumentace ukazuje, že problematika bydlení je stejně aktuální, jako před sto lety, kdy se začlenila mezi vědecké disciplíny.
Sociální bydlení
Na výstavě s tématikou interiérů nemůže chybět zmínka o firmě IKEA, tím spíš, že její orientace na sociální bydlení, jedno z hlavních témat výstavy, je jasně čitelná. Hnacím motorem a příčinou firemního úspěchu byl obchodní duch jejího zakladatele Ingvara Kamprada. Měl ušlechtilou ambici od samého začátku umožnit všem zákazníkům zařídit své domovy v souladu s jejich tužbami, aniž by kvůli tomu museli finančně strádat.
Atraktivní ceny vycházely z několika faktů: zasloužil se o ně mimo jiné úspěšný komunikační nástroj – katalog, který v počátku firemního podnikání nahrazoval „kamenné prodejny“. Přechod od prodeje drobností k nábytku nicméně trval 15 let. Nízké ceny umožňovala firemní orientace na výrobu v zemích s levnou pracovní silou (zejména před pádem železné opony), což se někdy bohužel promítlo i do kvality. Zásadní úspory ale přineslo co největší zapojení zákazníků do tvorby svého interiéru, a to formou vlastní montáže. Proslulé ploché balení znamenalo další snížení, tentokrát nákladů na dopravu.
Kamprad oslovil široké vrstvy mimo jiné i tím, že jim uděloval různé rady. Např. doporučil, jak lze ohřívat dům, aniž by museli výrazně topit. Stačilo využít provozu koupelny, kuchyně nebo sauny. Obrovské obliby se dočkal firemní bestseller, jednoduchý regál Billy (na obr. vedle). Od doby jeho vzniku v roce 1979 přinesl firmě přibližně 77 milionu marek a stal se nedílnou součástí většiny švédských domácností, stejně jako před mnoha lety v Česku systém Universal.
Minimální bydlení
Nosným tématem výstavy je rovněž tzv. minimální bydlení. V současné době reflektuje potřebu přesunů obyvatelstva do velkých měst v duchu tzv. megatrendu Urbanizace. Invaze venkova do metropolí znamená velký zájem o byty, raketově stoupá cena za metr čtvereční bytu a mnozí se s myšlenkou vlastnického bydlení musí rozloučit.
Minimální bydlení má však málo společného s bydlením sociálním, je to přesně naopak. Stoupá zájem zejména o menší byty a ke slovu přichází tzv. luxusní minimalismus. Ten spočívá ve funkčním využití minimální plochy bytu k získání maximálního komfortu při využití nejnovějších poznatků z oblasti digitalizace domácnosti a implementace materiálových a technologických trendů do prostoru celého bytu a jeho příslušenství. Jako příklad lze uvést dálkově ovládaný sedací a lehací nábytek, kuchyně s uzavřeným systémem vodního procesu atd.
Svůj pohled na řešení této problematiky přinesl v roce 2017 španělský architekt Yojigen Poketto. Jako východisko problematiky použil minimální prostor o ploše 30 m2 s nadstandardní výškou. Ta se stala impulzem pro netradiční řešení problematiky minimálního prostoru. V jeho jedné části umístil Poketto blok o výšce 90 cm. Tento klíčový prvek celý prostor nečekaně zharmonizoval. Přinesl další úroveň obytné plochy, pod kterou je rafinovaně ukrytý úložný prostor včetně kompletního sanitárního zařízení. Dlužno však přiznat, že to není bydlení pro seniory, ti by zřejmě bydlení na schodech s komplikovanou dostupností úložného prostoru neocenili.
Na optické zvětšení minimálního prostoru má vliv i použití světlých barev a velkoplošné okenní otvory kopírující sluneční dráhu.
Yojigen Poketto, interiér domu v Barceloně, video výstavy Home Stories, Vídeň
Fenomén barev v interiéru
Fenomén barev v interiéru na výstavě Home Stories nejlépe zastupuje Verner Panton, skandinávský designer, který výrazně vybočuje z kategorie severských nábytkářů. Ty jsme si zvykli spojovat s přírodními materiály, usní, masivním dřevem a ohýbanou překližkou. Panton se do dějin designu zapsal návrhem prvního celoplastového objektu – židle, tzv. „pantonky“, která se stala nejslavnější židlí 20. století, byl současně aktivní vizionář a už v 70. letech mistrně ovládal práci s barvami.
V svém projektu Fantasy Landscape spojil tyto činnosti dohromady a zboural tak dosavadní představy o typologii sedacího nábytku a o kombinaci barev. Pracoval se dvěma činiteli, které jsou neodmyslitelné v procesu navrhování interiérů: tvar a barva. Čalouněné prvky futuristických tvarů vycházející z kruhu a dalších křivek až po čtverec kombinoval paletou osmi barev – od oranžové až po tyrkys. Obytná krajina poskládaná z kombinací čalouněných prvků nabízí netradiční použití pro všechny lidi s různými představami o relaxaci.
Jedním z důvodů použití netradičních čistých barev je fakt, že vizionáři počítali s umělým osvětlením interiérů místo slunce, protože atmosféra na povrchu Země měla být v blízké době kontaminována jako důsledek jaderného konfliktu mezi světovými velmocemi.
Verner Panton, Fantasy Landscape, výstava Viziona 2, Kolín nad Rýnem, SRN 1970 ©Verner Panton Design AG, Basel
Pantonova „obytná krajina“ Fantasy Landscape se stala magnetem expozice Viziona 2 instalované v roce 1970 na kolínském výstavišti. Vřelý vztah firmy Vitra design Museum k Pantonovi je doložen umístěním fragmentu jeho „Krajiny“ v tzv. Hasičárně, kterou pro areál ve Weil, am Rheinu navrhla Zaha Hadid. Vlastníkem další části tohoto zařízení je pařížské muzeum Centre Georges Pompidou a část je instalována v Pantonově bytě ve Švýcarsku.
Měnitelné bydlení
Podobný problém řeší projekt Nakagin Capsule Tower postavený v letech 1970–1972 v Ginze v oblasti Tokia. Jeho autor Kišó Kurokawa je známý jako zakladatel teorie metabolistů. Důsledně ji uplatňuje ve svých stavbách. Ty mají fungovat v souladu s režimem čtyř ročních období, být v harmonii s okolním prostředím a respektovat přírodu jako jedinou stálou veličinu. Na rozdíl od přírody však mají být stavby dočasné, tedy mobilní, přizpůsobitelné, měnitelné a otevřené v čase a prostoru.
Město podle Kurokawy funguje jako strom. Věci se vyvíjí, přestanou být funkční a jsou nahrazeny jinými. Nakagin Capsule Tower je zvláštní věž se dvěma instalačními jádry, skeletem, na který se pomocí vrtulníku zavěšují jednotlivé obytné buňky o ploše 10 m2. Je to jediný projekt tohoto druhu na světě, který vychází ze stále častější potřeby stěhování za prací i s bydlením. Budově po letech provozu hrozila demolice. Naštěstí vzniklo hnutí za její zachování, které získalo nesmrtelnost garantovanou zápisem na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Noritaka Minami, A504 I (Nakagin Capsule Tower), Tokio, Japan 2012. Foto: ©Noritaka Minami
To však zdaleka nejsou všechny zajímavé příklady interiérových trendů v historii bydlení. Mnohé další čekají na vídeňské výstavě jako inspirace nejen pro studenty, ale pro všechny milovníky kvalitního bydlení a designu.
Foto: archiv autorky
Souvisejíci články:
