Slovenčina
Francouzského architekta Le Corbusiera (původní jméno Charles – Edouard Jeanneret), jednoho z velikánů světové architektury poloviny dvacátého století, zřejmě není třeba představovat. Je oficiálně považován za vůdčí osobnost moderní architektury a o zakázky nikdy neměl nouzi. Zejména 30. léta patřila k nejproduktivnějšímu období a seznam jeho děl je vskutku úctyhodný.
Snad každý si vybaví některou realizaci, ať už jde o puristické projekty jako vzorový byt Citrohan předvedený na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Paříži v roce 1925, jeden z domů experimentálního sídliště Weissenhof u Stuttgartu nebo vilu Savoy v Poissy, nové pojetí bydlení v mezonetových bytech objektů Cité d´habitation ve Firmini či Marseille se službami (mateřská školka, restaurace, obchody a jiné), projekty kolektivního bydlení pro studenty (pavilon švýcarských studentů v univerzitním městečku v Paříži), případně rekreační objekt La Cabane na břehu Středozemního moře.
Mnozí také ze své paměti vynoří jeho postavičku Modulor, na které studuje poměry lidského těla vzhledem ke svým stavbám a vše ihned uvádí do praxe a ve výčtu jeho projektů souvisejících s bydlením by neměl chybět ani nábytek, na kterém se ale výrazně podepsala jeho spolupracovnice Charlotte Perriand. Pro úplnost by se slušelo dodat, že se v pozdějších letech Corbusierovy realizace vymykají z jeho puristického pojetí a mají charakter spíše skulpturální, např. kaple v Rongchamps, nebo kostel Sv. Petra ve Firminy, který byl dostavěn teprve nedávno.
Ve své tvorbě Le Corbusier uplatňoval zásady zdravého bydlení, mezi které patří stavby na pilotách a krakorcích (minimalizace průniku vlhkosti), volný půdorys (možnost vytvoření dispozice dle specifických požadavků), pásové okno (maximální využití oslunění prostoru) a zcela revolučně i využití střechy např. k relaxaci a sportování.
Zatímco architektonické projekty vznikaly v ulici de Sèvres, kde měl od roku 1924 agenturu se svým bratrancem Pierrem, pro malbu a teoretickou činnost používal ateliér ve svém bytě. Jak ale bydlel? Uplatňoval zde svoje zásady, které tak prosazoval třeba v projektu Zářící město (viz ZDE), nebo zde platilo známé pořekadlo „kovářova kobyla chodí bosa“? Odpověď na tuto otázku může přinést návštěva Corbusierova bytu a ateliéru v pařížské ulici Nungesser-a-Coli číslo 24, který je i sídlem Le Corbusierovy nadace. Byt byl nedávno rekonstruován a v omezených hodinách po předchozí domluvě nabízí komentované prohlídky.
Radikální novinkou budovy je prosklená fasáda, která obyvatelům zajišťuje vzduch, světlo a pohled do zeleně. V té době ne zcela běžně používaný armovaný beton umožňuje vytvořit byty volného půdorysu, které si každý majitel může přizpůsobit svým potřebám napojením na sanitární instalace. Na patře jsou 2 až 3 byty. Jejich komfort je podpořen osobním i nákladním výtahem a ve spodní části objektu jsou sklepy, prádelna se sušárnou, garáže a místnosti pro personál.
Když Le Corbusier dostal nabídku vyprojektovat tento dům, bylo mu už 44let. Atraktivní pozemek na hranici tzv. Malé Paříže sevřené městským bulvárem Périférique s výhledem na město v blízkosti mnohých významných sportovišť byl pro něho velkou výzvou. Proto se rozhodl přemístit sem i svůj domov. Od úřadů získal povolení vybudovat na nejvyšším patře na vlastní náklady dvojpodlažní byt s ateliérem. Přišlo to v pravou chvíli. Právě se oženil s Yvonne Gallis a jeho byt v Saint Germain mu přestal vyhovovat. Nový byt měl fungovat jako zdravé prostředí pro jeho rodinu, přátele, služku a psa Pinceau, ale měl také uspokojovat jeho potřeby textaře, teoretika a malíře.
Představa budování dvou obytných podlaží o ploše 240 m2 byla zhmotněna do podoby mezonetového bytu, což byla další Le Corbusierova specialita. Dobře si uvědomoval, že takový byt slučuje výhody kolektivního a individuálního bydlení, přičemž přináší větší intimitu. Progresivní prostorové řešení je podtrženo materiály. Beton a sklo doplňují neomítnuté kameny či cihly, ale také keramické podlahové dlaždice, které zajišťují kontinuitu prostoru. Stěny bytu pak strukturuje polychromie.
Byt obsahuje mistrův domácí ateliér, kuchyni s jídelnou, ložnici, pokoj pro hosty napojený na obytnou zahradu a několik koupelen. Vše je zalito světlem, jehož průnik umožňují skleněné tabule a skleněné cihly.
Yvonne zde žila s mužem od roku 1937 a po její smrti v roce 1965 dům obýval slavný architekt Charles Edouard do roku 1965. V roce 1972 byl dům s ateliérem zařazen mezi historické památky UNESCO a připojil se k 17 již takto evidovaných mistrových realizací, které jsou součástí dlouhého seznamu francouzských objektů kulturního dědictví. Vzpomínkou z návštěvy může být funkční Le Corbusierovo svítidlo Nemo, které je k mání za 250 euro.
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka
