U nástupce je třeba zvážit předpoklady a s přípravou začít co nejdříve

První březnovou sobotu (3. 3. 2018) se v Poličce na Svitavsku, v příjemné atmosféře vytvořené pražským Moondance orchestra Martina Kumžáka, sešla více jak stovka příznivců zpracování dřeva při příležitosti symbolického křtu zajímavé publikace 120 let žijeme dřevem, s podtitulem DŘEVOZÁVOD PRAŽAN s.r.o. Kniha podrobně popisuje letos 120letou historii této pilařské firmy, na jejímž vedení se v současné době podílí čtvrtá a pátá generace rodu Pražanů, která si odkazu svých předků nejen velice váží, ale také se z něj v řadě případů učí. Mimo jiné i to, jak si vychovávat své nástupníky, což je v současné době aktuální otázkou pro nejednu rodinou firmu působící na trhu od počátku 90. let minulého století.

Od založení a I. světové války…

Zakladatelem původně parní pily, stojící na místě dnešního areálu společnosti vedené Ing. Petrem Pražanem, Ph.D. (*1956) spolu se synem Ing. Jiřím Pražanem (*1987), byl jejich pradědeček a prapradědeček František Pražan (1858–1918), rodák z Hlinka, který v červnu 1871 jakožto řeznický učeň přesídlil do Poličky. Zde pak po vyučení a tovaryšském období v roce 1882 začal nejprve provozovat obchod s dobytkem, který od roku 1896 změnil na obchod se dřevem. O dva roky později (1898) začal na zakoupeném pozemku proti místnímu vlakovému nádraží stavět výše zmíněnou parní pilu, zprovozněnou v září roku 1900. Po smrti zakladatele v roce 1918 se novým majitelem pily oproti tehdejším zvyklostem nestal jeho prvorozený syn František, zaměřený spíše humanitně, ale mladší Ladislav (1989–1972), který již od mládí projevoval větší zájem o chod podniku a měl většího obchodního ducha. Ten byl proto otcem na tuto roli ještě před odvelením na frontu průběžně připravován. Např. v rámci zaměstnání u někdejší firmy Felix Lechner – velkoobchod s dřívím, na parních pilách v Praze a Mohelnici nebo exkurze s pilařskou výpravou Svazu majitelů pil do tehdejších dřevařských velmocí Švédska a Norska. Za jeho vedení firma ustála i těžká 30. léta minulého století vrcholící velkou hospodářskou krizí. Zásadní zlom v jejím vývoji pak znamenal rok 1935, kdy v rámci zavedeného dalšího zpravování řeziva začala vyrábět muniční a další obalové materiály pro československou armádu. Tato výroba byla poté ještě dále rozšířena po okupaci zbytku Československa, přičemž výrobky byly pochopitelně určeny pro armádu německou.

…přes komunistický puč až k listopadové revoluci

Rok 1945 přinesl spolu s kýženým osvobozením bohužel také několikatýdenní pobyt vojáků Rudé armády v areálu pily, při kterém podnik včetně soukromých bytů rodiny Pražanových kompletně vyrabovali. Poté, co se za značného úsilí jak vedení firmy, tak i zaměstnanců podařilo obnovit výrobu v plném rozsahu, přišel „vítězný únor“. „V podniku byla již 28. února 1948 zavedena národní správa a v červnu téhož roku byl definitivně znárodněn. Dosavadní majitel, můj dědeček Ladislav, zde mohl po omezenou dobu a na podřadném místě setrvat, ale jeho syn, můj otec Jiří (1920–2012), byl propuštěn a musel opustit nejenom závod ale i Poličku. Postupně vystřídal řadu dělnických profesí, časem se mu však podařilo nalézt uplatnění v dřevařském průmyslu. V listopadu 1968 byl dokonce vyslán jako expert OSN do Tanzanie, kde organizoval výstavbu jedné z místních pil,“ přibližuje nám Ing. Petr Pražan tehdejší složitou situaci s tím, že výrobní program znárodněného podniku se následkem centrálního plánování zúžil výhradně na vojenské muniční truhlíky. Nicméně i díky tomu podnik nezanikl, ba dokonce byl v průběhu dalších let rozšiřován a modernizován. V únoru 1989 byl poničen rozsáhlým požárem a do revolučního roku 1989 tak vstupoval s mnohamiliónovou škodou.

Tu pilu v Poličce by nám měli vrátit

„Po listopadových událostech 1989, kdy jsem se coby zaměstnanec Středo­českých dřevařských závodů po úspěšně absolvovaném konkurzu chystal na dlouhodobý pobyt v severní Zambii spojený s postem ředitele tří tamních pil, pronesl otec, který po celou dobu neztrácel zájem o někdejší rodinný podnik, osudovou větu: ‚Tu pilu v Poličce by nám měli vrátit.‘ Zprvu to znělo jako něco nepředstavitelného, ale postupně se tato možnost začala jevit jako reálná a můj plánovaný pobyt v zahraničí se změnil v úsilí o restituci rodinného majetku,“ vzpomíná Ing. Petr Pražan (absolvent VŠLD Zvolen v oboru Technologie dřeva) na období před rokem 1991, kdy do tehdejšího s.p. Dřevozávod Polička nastoupil jako poradce s cílem získat důvěru zaměstnanců a převést neperspektivní velkosériovou výrobu muničních truhlíků na novou výrobu. Po restituci v roce 1992 nově založená společnost DŘEVOZÁVOD PRAŽAN s.r.o. převzala všechny zaměstnance a vedle urychleného přechodu na novou výrobu se primárně soustředila na splácení úvěrů převzatých od státního podniku a vymáhání pohledávek za zbrojní výrobu. Při tom započala s postupnou opravou a modernizací výrobního areálu investicemi zejména do:

• výstavby výrobní haly na přepravní bedny,
• pořízení výrobní linky na pořez tenké kulatiny a dovybavení pilnice třídiči bočního a středového řeziva,
• navýšení kapacity sušáren,
• celkové rekonstrukce manipulační linky kulatiny,
• výstavby a pozdějšího rozšíření klimatizační haly sušeného řeziva a pořízení nového strojního vybavení truhlárny,
• komplexní přestavby kotelny,
• výstavby nové skladovací haly hotových výrobků a zakoupení pozemků pro rozšíření skladu řeziva,
• odkoupení know-how pro výrobu dřevostaveb s difúzně otevřenou konstrukcí s označením KLIMADŮM.

V současné době společnost zaměstnává 60 lidí a zabývá se hlavně pořezem smrkové kulatiny (25 tis. m³/rok) na stavební řezivo, které ze 70 % exportuje. Asi 10 % řeziva pak dále zpracovává do podoby speciálních obalů pro vojenskou techniku, které jsou rovněž expedovány do zahraničí a tvoří asi 20 % firemního obratu. V souvislosti s touto výrobou a ziskem řady certifikátů (ISO 9001, PEFC) byla firma v roce 1998 zařazena do kodifikačního systému NATO jako subdodavatel obalů pro vojenskou techniku.

Kdo a kdy to vezme po mně?

Bezprostředně po listopadové revoluci se Ing. Petr Pražan vedle obnovy rodinné firmy začal po vzoru dědečka zajímat také o spolkový život. V roce 1992 stál spolu s dalšími restituenty v oboru u zrodu Společenstva dřevozpracujících podniků v ČR (SDP), které od roku 2007 zastupuje jako jeho předseda. Mimo s tím spojených aktivit však opět po vzoru předků nezapomněl ani na otázku budou­cího nástupníka ve vedení firmy. S jejím řešením, jak říká i na základě zkušeností mnoha jiných majitelů firem řešících tento pro ně dnes aktuální problém, se totiž doporučuje začít co nejdříve. Děti je přitom třeba do ničeho nenutit, ale o problému hodně mluvit a nechat je, aby se samy rozhodly.

„Po přestěhování z Prahy do Poličky, kdy bylo synovi asi 6 let a dceři 4, jsme řešili pouze jejich zapojení do kroužků a výuky nezbytných jazyků. Byli jsme dohodnuti, že jim do výběru nebudeme mluvit a že se zatím vyhneme i o otázce budoucího vedení firmy věříc, že to z toho nějak vyplyne. Později nám v tomto směru velmi pomohla naše bohatá historie, kterou se otci při nuceném odchodu z firmy podařilo zachránit (ve formě různých zápisů, novinových výstřižků, fotografií apod.) a později i průběžně doplňovat. O ní jsme pak s dětmi často hovořili, jelikož se přímo týkala i v areálu stojící vily, jež se stala jejich novým domovem. Jako první se k tomuto tématu pro mne překvapivě vyjádřila dcera Jitka, která, když jí bylo asi 8 let, při jisté debatě o tom, co by děti jednou mohli dělat, prohlásila: ‚Jirka to má jednoduché, ten zde bude ředitel, ale co tu budu dělat já?‘ Na druhé straně ale poté, co jsem s ní pak od jejích cca 15 let několikrát tuto otázku řešil v tom smyslu, že takováto firma potřebuje i např. schopného ekonoma apod., už žádný zájem neprojevovala a nakonec vyslyšela hlas svého srdce a provdala se na Nový Zéland,“ svěřil se nám Ing. Petr Pražan. U syna Jiřího pak tajně doufal, že jeho rozhodnutí pokračovat v rodinné tradici takříkajíc samo vyplyne ze všech souvislostí, což se začalo naplňovat v okamžiku, když se syn ke konci povinné školní docházky rozhodl pro dřevařskou průmyslovku.

„Ovlivnilo mě jak prostředí pily, na které jsem vyrůstal, tak také moje vzpomínky z dětství na prázdninové pobyty u dědečka, v jehož dílně jsme společně vyráběli nejrůznější předměty ze dřeva,“ vstupuje do rozhovoru syn majitele Ing. Jiří Pražan, který po maturitě na SPŠ v Hranicích nastoupil k dalšímu studiu na Mendelovu univerzitu v Brně v oboru Dřevařství. Po složení bakalářských zkou­šek pokračoval ve studiu Dřevařského inženýrství, během něhož absolvoval prostřednictvím programu Erasmus jeden semestr ve Finsku na odborné dřevařské škole Kymenlaakson ammattikorkeakoulu ve městě Kotka. Během studí se po vzoru předků zúčastnil řady jazykových kurzů v zahraničí, na nichž získal dobrou znalost anglického a německého jazyka, kterou si po absolutoriu VŠ dále zlepšoval v rámci několikaměsíčního pobytu v Rakousku. V roce 2013 nastoupil do rodinné firmy coby druhý jednatel, nicméně první rok zde působil na pozici zástupce mistra truhlárny a později jako zástupce mistra na pilnici, aby se, jak otec Ing. Petr Pražan říká, důkladně seznámil s provozem, naučil se pracovat s lidmi a získal si u nich respekt.

Kdy a jak s předáváním firmy začít?

Mimo to Ing. Jiří Pražan od svých asi 17 let s otcem pravidelně absolvoval a absolvuje např. všechna odborná setkání SDP, veletrhy Wood-Tec a Ligna v Hannoveru či odborný seminář Dřevostavby ve Volyni a řadu dalších akcí.

Po absolvování výše zmíněného „Baťova“ kolečka v domácí firmě, během kterého byl účasten i všech důležitých otcových pracovních schůzek, se v první fázi začal věnovat modernizaci firemní IT infrastruktury, propagaci, informačnímu systému a později začal spolurozhodovat také o plánovaných opravách a investicích.

„Přestože jako jednatelé můžeme za společnost jednat každý samostatně, jsou věci, u kterých, když je podepisuji, je nutné abychom byli oba, což je velmi náročné na čas. Proto jsem se již loni rozhodl, že některé činnosti dlouhodobějšího charakteru, jejichž výsledky se dostaví až v budoucnu, si Jirka bude postupně přebírat. O těchto změnách posléze informujeme zaměstnance, aby přesně věděli s čím a na koho z nás se mají dále obracet. Následně je pak plynule přenášíme i na dodavatele a zákazníky. K oblasti počítačů a personalistiky si proto letos k 1. únoru kompletně převzal veškerou výrobní techniku a do konce roku bych mu chtěl postupně předat i ostatní klíčové oblasti spojené s vedením firmy. Já si nadále ponechám archivaci, při níž se budu po otci věnovat sepisování naší historie, a nějakou dobu ještě zůstanu činný v SDP, HK nebo vědeckých radách VŠ,“ vrací se do rozhovoru Ing. Petr Pražan s tím, že v jednašedesáti letech věku je podle něj na čase věnovat se také otázce spojené s převodem majetku. „Nalézt pro ni optimální řešení není u nás s ohledem na extrémně vysoké základní jmění (55 mil. Kč) jednoduché, a proto jsme se s ním obrátili na odbornou firmu. Já osobně si ale myslím, že majetek by neměl být dělen mezi potomky rovnoměrně, ale na základě jejich pravomocí ve firmě,“ zkonstatoval závěrem Ing. Petr Pražan.

Autor: Ing. František Novák
Kontakt: novak.sd@tiscali.cz
Foto: archiv výrobce