Slovenčina
Každá společnost prožívá v oblasti architektonické i interiérové tvorby svoje slavná období. Příkladem může být Starý Egypt, italská renesance a postmoderna, svoje hvězdné období má i Rakousko. Vídeňská moderna přelomu 19. a 20. století, tedy konce monarchie a začátku nové doby, byla skutečnou laboratoří v oblasti tvorby interiéru. Její představitelé – architekti vyšlapali cestu modernímu tvarosloví a jejich impulzy září dodnes. Ve srovnání s francouzským „art nouveau“ a německým Jugendstil však nelze modernu považovat za jednotný „styl“.
K pochopení tohoto období je zapotřebí nahlédnout do minulosti. V polovině 19. století došlo k reformě uměleckého řemesla. Na světové výstavě v Londýně se totiž jasně projevily technické nedostatky evropské průmyslové produkce. Významnou iniciativu v reformě řemesla projevil Henri Cole založením sbírky objektů ve dnešním Victoria + Albert Muzeu. Ta měla sloužit jako výchovný prostředek nejen pro umělce a měla obsahovat i četné exponáty předchozích světových výstav. Podle anglického vzoru došlo k založení vídeňského Muzea umění a průmyslu jako prvního muzea uměleckých řemesel na evropském kontinentu. Na ně byla napojena Wienerkunstgewerbeschule (Vídeňská škola uměleckých řemesel), dnes Universität für angewandte Kunst (Univerzita užitného umění) jako pilotní instituce pro podobná zařízení ve všech zemích monarchie. V roce 1873 byly první výsledky reformy uměleckého řemesla předvedeny na světové výstavě ve Vídni.
Hlavním cílem reformy bylo vypěstování vkusu odborné i laické veřejnosti, tedy architektů, tvůrců, výrobců i spotřebitelů. Tvůrci a producenti uměleckého řemesla měli studovat muzejní exponáty a podle nich tvořit. Příručky o navrhování interiérů vysvětlovaly ženám, jak si mají zařídit stylový byt. Jacob von Falkes ve svém díle „Umění doma“ hledal inspiraci pro nábytek a interiéry v principech renesance, pro koberec a vzory potahových látek se zaměřil na Orient a porcelán měl čerpat podněty z Východní Asie. Z reformních myšlenek vyrostl v praxi rychle stylový pluraliusmus, který vedl k požadavkům na novou reformu.
Neodmyslitelnou součástí převratných změn přelomu století byla ve Vídni z nařízení císaře Františka Josefa zahájena přestavba samotné metropole, která vyústila ve vybudování okružního bulváru Ringstrasse. Bulvár se měl stát příjemnou promenádou pro kočáry a pěší, čemuž měly odpovídat honosné budovy. V roce 1869 byla otevřena vídeňská opera, po které následovaly privátní paláce, především díla respektovaného architekta Theophila Hansena. Byly to paláce pro bankéře Ephrussi, Todesco a Epsteina.
Když v roce 1879 slavil císařský pár stříbrnou svatbu, projížděl slavnostní průvod ještě kolem řady stavenišť. Další významné objekty ale na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1883 byl postaven parlament a radnice, o rok později univerzita a následovala dvě muzea: přírodovědecké v roce 1889 a o dva roky později muzeum uměleckohistorické.
V devadesátých letech došlo v mnohých uměleckých institucích ke generační změně. V roce 1894 byl na Akademii užitých umění povolán Otto Wagner jako profesor. Převzal výuku architektury a v pozici zůstal do roku 1912. Svoje názory na problematiku shrnul v roce 1895 v díle „Moderní architektura“, což měl být pro jeho studenty jakýsi návod pro tvorbu i v oblasti užitného umění.
Secese
V roce 1897 vystoupila skupinka mladých umělců z vídeňského „Domu umělců“ (Wiener Künstlerhaus) a založila seskupení mladých Rakušanů pod názvem „Secese“. Zakladateli byli Koloman Moser, Josef Hoffmann, Gustav Klimt a Josef Maria Olbrich. Ten navrhl na Karlově náměstí kulturní stánek nového spolku – pavilon Secese s pozlacenou kopulí připomínající hlávku zelí. Na dekoraci interiéru se podílel i Gustav Klimt. Pavilon začal sloužit ke shromažďování členů spolku a také pro vzdělávání široké veřejnosti. Byla zde předváděna umělecká díla: malby, plastiky, ale i nábytek. Zejména 8. výstava byla velmi zdařilá. Díla místních tvůrců jako Otto Wagnera, Josefa Hoffmanna a Kolomana Mosera byla vystavena vedle evropských legend, jako byl Henry van de Velde, Charles Robert Ashbee a Rennie Macintrosh. Tím byla podtržena jejich nezpochybnitelná kvalita.
V roce 1897 vstoupil do vedení Muzea umění a průmyslu Arthur Scala. V jeho expozicích stály vedle sebe moderní interiéry i kopie historických interiérů. Scala považoval anglický nábytek za inspirativní pro rakouskou tvorbu. S tím souhlasil i Adolf Loos, který se právě vrátil z tříletého pobytu v Americe. Další změna ve vedení důležité instituce nastala v roce 1899. Ředitelem Vídeňské školy uměleckých řemesel se stal Felician von Myrbach a okamžitě povolal Josefa Hoffmanna, Kolomana Mosera a Josefa Rollera do pozice profesora. Hoffmanovi žáci se začali intenzivně věnovat otázkám zařizování interiéru, a tak ve Vídni kolem roku 1900 fungovaly vedle sebe tři generace návrhářů. Začala vznikat nová nálada, která se projevila i v designu nábytku.
V tu dobu zažilo hlavní město monarchie prudký nárůst populace. Rostoucí velkoměsto ale nebylo moc pohodlné pro pěší. Podle plánů Otto Wagnera vznikla síť veřejné dopravy. Spojila západ města s východem a tramvaje jezdily i po Ringstrasse. Provoz na ulicích se urychlil a stále důležitějším se stal čas a přesnost. Proto byly na hlavních náměstích instalovány hodiny, které ukazovaly tzv. Normální čas. Nastala nová doba.
Stavební činnost se ale nezastavila. Těsně před pádem monarchie bylo dostavěno další křídlo císařského sídla Hofburgu – tzv. Nový hrad. Mezitím ale už historismus vyšel z módy a nedávno dokončené monumentální stavby byly silně kritizovány. Jedním z kritiků byl i Otto Wagner. Údajně řekl, že za vlády císaře, který vůbec nerozumí modernímu umění, si Vídeň před celým světem navždy vyrobila ostudu. Nazval Ringstrasse exemplárním příkladem nezdařilých kopií starých vzorů, jeden směšnější než druhý.
Rakousko letos prožívá stejně jako my rok slavných osmiček. Představují pro ně především pád monarchie. V roce 1918 ale zároveň přišlo o čtyři ze svých velkých osobností. Kromě Otto Wagnera zemřeli i Koloman Moser, Egon Schiele a Gustav Klimt. 100leté výročí úmrtí těchto umělců bylo dobrou příležitostí poodhalit trochu tuto část slavné minulosti. Výstava v muzeu Hofmobiliendepot předvádí ucelené sestavy ložnic, salónů, pánských pokojů či jídelen předních tvůrců. Jsou doplněny řadou dobových fotografií architektury, interiérů a bytových doplňků a ukázkami dobových časopisů s citáty kritiků a publicistů. K těm patřila také novinářka Bertha Zuckerkandel která je virtuální průvodkyní této výstavy. Jako nedílná součást historie našeho národa rozhodně stojí za návštěvu. Bude otevřena veřejnosti až do října 2018.
Zdroj: tiskové materiály muzea Hofmobiliendepot
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka a archiv Schönbrunn a MAK
