Slovenčina
Gio Ponti, jeden z nejvýznamnějších architektů a designérů je u nás neprávem poněkud opomíjen. Informace z jeho retrospektivní výstavy v Muzeu dekorativních umění v Paříži snad tento nedostatek odstraní.
Pontiho právnická fakulta le Liviano v komplexu univerzity v Padově je rovněž objekt velké estetické kvality. Zahrnuje recepci rektorátu, učebny, kanceláře, knihovnu a univerzitní muzeum (1940). Monumentální freska v hale (Massimo Canpigli) představuje kontinuitu moderní kultury s kulturou minulosti. Ponti navrhol i každý detail vnitřního vybavení včetně schodů a osvětlení. Vybral malé množství kombinovatelného nábytku a přidal pár „vychytávek“ jako lavičky pro studenty a skleněný gueridon pro sál profesorů. Nejpoužívanějším materiálem byl ořech, výrobu zajistila firma Fratelli Cremin.
Ponti se permanentně zaobíral myšlenkou způsobu života v oblasti Středozemního moře. Potkal Rakušana Bernarda Rudolfskyho, který se zaměřoval na navrhování ve vztahu ke klimatu a životní kultuře ve středomoří. Vypracovali spolu nerealizovaný projekt Albergo nel Bosco na Capri, kde hledali ideální podmínky pro hotel vnímaný jako vesnička. Vymysleli strukturu věnovanou hlavním službám – restaurace, recepce, byt hlídače, soustředěnou kolem velkého pacia jako místa kolektivních setkání. Odtud vedla cestička k jednotlivým bungalovům – pokojům. Každý měl své jméno – Pokoj andělů, Pokoj Sirén, každý byl jiný. Soukromí v rámci přírody zajišťovalo každému vlastní patio.
Ponti navrhol s Rudolfskym ve stejném duchu v roce 1939 bungalovy pro Hotel du Cap–Eden Roc na cap d´Antibes (Francie). Dynamický vztah mezi zavřenými a otevřenými prostory umocnila kombinace bohaté lokální vegetace s výhledy na krajinu. Zájem Pontiho o bydlení ve středomoří se projevil i na stavbě rezidence na břehu moře v ligurské Bordighera pro Guida Doneganiho, ředitele společnosti Montecatini (1940). Dům byl celý bílý, hral si se světlem a stínem slunce. Patio a solárium byly otevřeny k moři, zatímco v interiéru je hra s prostorem zdůrazněna centrálním salonem s dvojitou výškou a posuvnými dveřmi. Toto řešení bylo inspirováno bydlením domorodců.
Dalším partnerem Pontiho byl malíř Fornasetti. Jejich spolupráce začala už na 7. trienále v Benátkách v roce 1940, kde vystavili skleněný kabinet od Fontana Arte. Spolu vytvořili i interiér kasina v San Remo (1950), kanceláře firmy Vembi Burroughs v Janově a v roce 1952 byt rodiny Lucano v Milaně. Byla to óda na fantazii a „trompe l´oeil“. Ponti tvořil nábytek, Fornasetti dekor.
Období až do konce 50. let bylo poznamenáno Pontiho neutuchající kreativitou v oblasti nábytku. Na úsvitu rozvoje průmyslového designu byly už nové produkty koncipovány pro sériovou výrobu a mezinárodní trh.
Jako nový fenomén přicházeli zakázky na interiéry parníků. Parník musel být podle Pontiho vitrinou své země. Je to ambasador, který představuje nejen materiály a technologie ale i umění, gastronomii a módu. Už koncem 2. války přispěl Ponti svou prací k inovaci italské flotily. Modernizoval Conte Biancamano, Conte Grande, Oceania, Afrika a salony 1. a 2. třídy parníků Giulio Cesare a Andrea Doria, které zajišťovali spojení s jižní a severní Amerikou. Řemeslníci a dodavatelé vnitřní dekorace získali mezinárodní renomé – Campigli, Lucio Fontana, Fausto Melotti atd. I když Andrea Doria ztroskotala v roce 1956 u amerického pobřeží, zůstali italské parníky symbolem nové dynamické ekonomiky a znovuzrození umění a kultury.
Po válce se oživil sektor průmyslového designu a sériové výroby a došlo ke změně životního stylu. Design byl vnímán jako polyvalentní disciplína. Ponti jako jeden z aktérů tohoto přerodu podporoval teorii Ernesto Nathana Rogerse, podle něhož mají architekti působit v oblasti od lžičky až po město. Zrodila se značka Made in Italy, která byla synonymem produkce kvality. 50. léta byly pro Pontiho úrodným obdobím. Už pro něj nebylo otázkou návrh luxusního nebo mimořádného objektu, ale hledání dokonalého předmětu. K takovým objektům patřil šicí stroj Visetta pro firmu Visa (1949) nebo automobilová karosérie Diamante pro Carrozzeria Touring (1953). Vynález horizontálního ohřevu kávovaru pro La Pavoni, La Cornuta (1948), skoncoval se zápachem připálené kávy a svým aerodynamickým tvarem byl předurčen k tomu, aby byl umístěn na pultu.
V poválečné euforii ekonomického boomu 50. let řídil Ponti stavbu sociálních bytů do roku 1955 ve dvou objektech čtvrti Harar Dessié. Založil agenturu Ponti, Fornaroli-Roselli v hangáru via Dezza 52 a v čísle 49 postavil budovu s 9 patry, kam umístil i vlastní byt. Zde uplatnil ve velké míře skleněné příčky. Ty fungují jako čtvrtá zeď, plní zónu přechodu z exteriéru do interiéru a skýtají průhledy. Fasádu oživuje ve dne rytmus barev balkonů, v noci svítící byty.
Ponti vycházel z principu, že nábytek může generovat soubor gest a akcí. Vytvořil novou typologii vybavování interiérů použitím velmi originálního multifunkčního repertoáru vynálezů, které nazval „ideáře“. Experimentoval s nimi už od padesátých let, např. v Casa Ceccato (1950) a v budově via Dezza Milano nebo ve vilách Planchart (1953–57). Ideáře fungují v kanceláři i v domě. Tzv. organizované příčky jsou v podstatě hladké panely ze dřeva nebo materiálu Formica fixované ke zdi. K nim lze upevnit jednotlivé prvky ze souboru nik, zásuvek, rámů a polic k variabilnímu použití v kombinaci s osvětlením, telefonem (nebyly mobily), a další domácí technikou. Nejčastější umístění je v pozici zadního čela lůžka.
Pontiho renomé dávno překročilo hranice Itálie. Začal stavět ve Venezuele, Švédsku, Iráku, Hong-Kongu a Brazilii. Institut nukleární fyziky v Sao Paulo měl fasádu vytvořenou ze zavěšených panelů. Podobné prvky byly použity na novém italském kulturním institutu ve Stockholmu (1952–58), který je vnímán jako manifest italské kultury. Vnitřní vybavení navržené Pontim vyrobila Cassina. Bylo to křeslo Round nebo komoda z bílé Formicy s barevnými detaily. Jako vitrína italského vkusu působila i Agentura Alitalia (1958) na 5. avenui v NY. Pohodlná čekárna byla vybavena Pontiho židlemi a křesly od firmy Cassina a svítidly od Arredoluce. Na terase budovy Time Life rovněž v NY vznikol architektonický šperk – auditorium pro 250 osob, nezávislá struktura tvaru diamantu.
Po dokončení hotelu Royal Continental v Neapoli vyzval jeho majitel Roberto Fernandez Pontiho, aby předělal i hotel Parco v Sorente a v Římě (1960–64). Ponti byl fascinován modrou barvou. Navrhol proto pro objekt bílé a modré keramické obkladačky, které lze nekonečně kombinovat. Vymyslel nový nábytek, ale přizpůsobil i zařízení z hotelu Royal Continental v Neapoli: čela postele, lampy, skříně, kufrboxy. Neváhal použít ani nábytek konkurence, pokud byl vhodnější. Do zahrady umístil jeskyni a bazén se skákacím můstkem na malém ostrůvku.
Pontiho nábytek vyráběli prestižní firmy jako Cassina, pro kterou navrhl celkem 30 modelů, ale také firma Bonacina (křeslo Continum) nebo Reguiti (skládací židle), případně firma Singer&Sons z New Yorku. Ikonou italského designu se stala židle Superleggera (1957) inspirovaná ligurskou židlí z Chaivari vyráběnou od konce 19. stol. Ponti z ní odstranil všechno přebytečné a přizpůsobil tvar její struktuře. Z venkovské židle vytvořil moderní produkt o hmotnosti pouhých 1,7 kg. Prototyp byl vystaven 2 měsíce před zavedením do výroby v pařížské galerii Christofle v rámci výstavy Formes Idées d´Itally.
Ponti byl současně autorem návrhu scénografie výstavy. Předvedl zde svoje poslední kreace a Pařížskému publiku přiblížil i díla jeho přátel a spolupracovníků, jako emaily Paolo De Poli nebo díla keramiků Fausta Melottiho a Guida Cambone a práce mladého šperkaře Lina Sabattinho. Vedle židle Superleggera bylo zlatým hřebem výstavy odhalení makety věže Pirelli, která byla zrovna ve výstavbě. Tato emblematická stavba (1956–60) o výšce 127 m a tvaru diamantu zásadně změnila tvář Milána. Za nočního osvětlení se díky svým 31 patrům jevila jako maxilucerna.
Svítidla
Svítidla byly další Pontiho doménou. Choval se k nim jako k materiálu. Použil perforované fasády a svítící stropy. Architektura se stala světlem a naopak. Svítidla pro Artemide (1967) a Arreodoluce (1956) byly víc, než pouhé lampy. Hrou stínů tvořili abstraktní světelné obrazy. K vytváření svítidel ho inspirovali i budovy mrakodrapů s fasádami barevných trojúhelníků. Tvořil lampy z nerezové oceli nebo pozlaceného hliníku (Reggiani 1973) i pro jiné firmy: Guzzini (svítidlo Polsino), Maceratta, Fato pro Artemide.
Pontiho popularita nepřestala růst a další zakázky se jen hrnuli. Byly ze Stockholmu, Caracasu (vila Planchart 1953–57) nebo New Yorku. Tím Ponti výrazně přispíval k dobrému jménu Made in Italy. Není divu, že pařížskou výstavu italské architektury a designu Domus, Formes italiennes v roce 1967 v obchodním domě Galeries Lafayettes denně navštívilo 30 000 osob.
Foto: archiv autorky
