Trvale udržitelný rozvoj a neudržitelná ochrana přírody

V Dřevařském magazínu 11/2018 mě zaujal článek „Kto je les dnes?“, odrážející rozčarování z nekvalifikovaného zasahování ochrany přírody do lesnického hospodaření v krajině. Takové zasahování do hospodaření v krajině není jen specifikem Slovenska, a zarážející je nejen jeho rozsah, ale i to, že odporuje tuzemské legislativě i mezinárodním závazkům.

Tuzemská legislativa

V § 6 uvádí Zákon č. 17/1992 Sb. z 5. prosince 1991 o životním prostředí: „Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budou­cím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ Ze srovnání praxe s dikcí paragrafu vyplývá, že soudobá ochrana přírody je trvale neudržitelná. Prosazováním skupinových zájmů omezuje tradiční formy využívání krajiny a vlastnická práva bez respektování principu omezení práv vlastníka na základě zákona a za náhradu. Zneužíváním vágně formulovaného zákona o ochraně přírody vznikají rozsáhlé, ale popírané či bagatelizované škody na složkách životního prostředí (i ekonomicky vyčíslitelné) a v kontrastu např. s násilnou změnou přirozených funkcí ekosystémů šumavských lesů jejich vynuceným rozpadem jsou další ultimativní požadavky ochránců přírody obludné. Ochrana přírody neplní ani své vlastní zákony, není trvale udržitelná, a nemá jasná pravidla a nástroje na jejich dodržování. Ochrana přírody by měla být převážně výsledkem konsensu a nikoliv diktátu a spočívat by měla na aktivním přístupu vlastníků a správců pozemků.

Mezinárodní závazky

Na 2. ministerské konferenci o ochraně evropských lesů v Helsinkách ve dnech 16.–18. června 1993 se v rezoluci H1 signatářské státy shodly „…že lesy je nutné obhospodařovat a využívat tak, aby byla zachována jejich biodiverzita, produktivnost, regenerační potenciál, vitalita a schopnost plnit současné i budou­cí požadavky ekologické, ekonomické a sociální.“ Vyčleňování lesů z produkce je tedy zjevným nedodržováním přijaté deklarace, a naopak jí plně odpovídá funkčně integrované lesní hospodářství zabezpečující produkci dříví, ekologickou stabilitu i zisk.

Současnost a minulost ochrany přírody

Ministerstvo životního prostředí bylo zřízeno 19. prosince 1989 zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990, jako ústřední orgán státní správy a orgán vrchního dozoru ve věcech životního prostředí a současný ministr Mgr. Richard Brabec je 17. v pořadí. Při konzervaci stavu „čehokoliv“ argumentují představitelé resortu a ochranářských uskupení tím, že naše příroda si zachovala vysokou míru přirozenosti, kterou je třeba udržet. Zamlčují skutečnost, že nynější zachovalost přírody není výsledek jejich konzervativního působení, ale rozumného hospodářského využívání krajiny předchozími generacemi.

Jaká je lesnická a ochranářská kvalifikace?

Mezníkem ve státní správě lesů bylo nařízení císařovny Marie Terezie z roku 1773 o imatrikulaci hospodářských úředníků u Hospodářské společnosti v Čechách, kategorizující lesní úředníky a upřesňující jim podmínky pro povinné vykonání lesnických zkoušek. Před 245 lety tak stát jednoznačně formuloval, „co má znát a umět“ úředník vykonávající státní dohled nad lesy. Přitom požadavek na lesnickou odbornost formulovala Marie Terezie až poté, kdy ji bylo možné získat. Roku 1762 založila Banskou akadémiu v Banskej Štiavnici (maďarsky Selmecbanya, německy Schemnitz), na které vznikl roku 1973 Lesnícky ústav (Forstinstitut). Jednoletou lesnickou školu s vyučovacím jazykem německým, „Meisterschule“, založil roku 1773 lesmistr Jan Ingác Ehrenwerth v Blatně u Chomutova. První napsal pro myslivecké mládence odbornou knihu jako německo-česká bilingva „Zkušené naučení k velmi potřebnému již za našich časů osetí lesův, k němuž ještě jiná velmi užitečná naučení o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonále hledícího přidána jsou“ v roce 1793 inspektor lichtenštejnských lesů v Čechách Václav Eliáš Lenhart. O podobné historii ochranářského vzdělávání a prokazování kvalifikace nevím.

Lesník nemůže být škůdcem lesa

Středoevropské lesnictví je trvale udržitelným využíváním lesů, což dokládá už několik století trvající stabilita a zachovalost lesních společenstev, doložitelná srovnáním katastrálních map vedených po několik století. Z nich je zřejmé, že les má největší stabilitu ze všech kultur, a že žádný lesník nezničil svěřený les, přestože žádní ochránci přírody nebyli. Naši předkové lesy neničili, protože si nikdo neničí to, co jej živí, a hospodařili v lesích tak, že jich neubývalo, ale přibývalo. Princip udržitelnosti byl vyjádřen jednoduchým sloganem „Vykácet můžeš jen tolik, kolik přiroste.“ Na rozdíl od lesníků chybí ministerstvu životního prostředí a ochranářským aktivitám důkaz, že své zájmy prosazují udržitelným způsobem. O nutnosti ochrany přírody nepochybuje žádný soudný člověk, ale posláním orgánů ochrany přírody má být systémové řešení ochrany přírody a ne zákazy a omezování činností v krajině motivované skupinovými dojmy a pocity. Následkem emotivního řízení ochrany přírody nemá současný rozsah a intenzita omezení hospodaření v lese a krajině kladný, ale záporný efekt na předmět ochrany.

Bezzásahovost nemá ve většině případů opodstatnění

Prostřednictvím disciplíny ochrana lesů minimalizuje středoevropské lesnictví negativní vliv škodlivých činitelů, sněhu, větru, hmyzu i člověka na les, a pokud přesto k poškození lesa dojde, zhodnocuje nahodilými těžbami vše, co se ještě dá, a následným zalesněním obnovuje potenciál lesa. Tak je chráněno to, co chráněno být má – les! Proč tomu má být nadřazena, a v čím zájmu, bezzásahovost? Komu a proč vadí nový les vznikající za přispění člověka, když bude nadále plnit všechny funkce lesa pro vlastníka, veřejnost a přírodu? V důsledku takových pochybností vnímá lesník Šumavu bez lesů jako výsledek patologického uplatnění bezzásahového režimu zakazujícího vykonat jakákoliv opatření proti negativnímu působení škodlivých činitelů na les, a zakazujícího dokonce zabránit zániku lesa, který měl být primárním předmětem ochrany. Proto se lesník zdráhá respektovat ochranu procesů vedoucích k rozvratu a destrukci lesa jako přírodního prostředí a logicky si klade otázky, zda se bude někdo někdy zodpovídat za škody vzniklé zákazem vyčistit koryta vodotečí od vyvrácených stromů, za zákaz obnovit objekty hrazení bystřin, „ochranu“ kůrovce, vytrhání kleče či odložením zalesnění současných kůrovcových holin o 20 let. Hospodářský les, jako všechny umělé ekosystémy, není a priori úplně stabilní, a proto musí být udržován v kvazistacio­nárním stavu lesnickými opatřeními. Nestabilní jsou ale všechny ekosystémy nějak ovlivněné člověkem, což jsou v Evropě prakticky všechny, a proto i ony vyžadují určitou míru lidské intervence. Bezzásahovost je vhodná pouze v rezervacích určených ke studiu sukcesního vývoje ekosystému bez ovlivňování člověkem, ale v ostatních případech nevede k žádoucímu výsledku.

Lesnický, a ochranářský přístup k obhospodařování lesů?

Ochránci přírody používají termín lesnický a ochranářský přístup k obhospodařování lesů, což je tendenční a nebezpečné, protože lesnictví je historicky multifunkční a vychází z principu trvalé udržitelnosti hospodaření, možného jen při vyváženém plnění environmentálních, sociálních a ekonomických funkcí. Ochranářská terminologie je nevhodná a naznačuje záměr zneužít význam lesů k povýšení zájmu „elitní“ skupiny nad stabilizaci venkovské krajiny. Obyvatelé venkova a vlastníci lesů se dlouhodobě plynule vyrovnávají s omezeními vyplývajícími z mnohostranných funkcí lesa (půdoochranné, vodoochranné, klimatické, zdravotní, kulturní, rekreační, přírodo­ochranné) a důvodně váhají respektovat požadavky nad tento rámec. Je málo, že všichni občané mohou využívat všech funkcí lesa? Je další omezování vlastnických práv nezbytné? Zdánlivě samostatným problémem je „jakoby“ podmíněná platnost Lesních hospodářských plánů. Všechny LHP vznikají za součinnosti s orgány ochrany přírody, což by mělo dávat vlastníkům lesa jistotu, že se v průběhu jejich desetileté platnosti neobjeví další věcné, časové a územní požadavky. Tak tomu ale není a ochrana přírody může kdykoliv uplatnit svoji dominanci.

Současné pojetí ochrany přírody má imperiální podstatu

Každý určitě zná rezervaci vyhlášenou z důvodu ochrany nějakého fenoménu, který však v ní s odstupem let nenajde, protože vývojem ekosystému zanikly podmínky pro jeho existenci. To jsou orchidejové louky, na kterých se přestalo sklízet seno a chráněné rostliny vymizely, nebo degenerované horské louky na kterých byla zakázána pastva. Podobný osud hrozí ochranným lesům, ve kterých bylo s cílem jejich ochrany omezeno lesnické hospodaření, a protože v nich nevznikají ohniska obnovy těžbou, porosty se po dosažení fyziologické životnosti plošně rozpadají, aniž jsou nahrazovány následnými porosty přejímajícími jejich funkce. Nekonečná existence rezervací bez deklarovaného chráněného fenoménu je spíše projevem imperiální politiky (okupační správy na dobytých územích), než reálné snahy o zachování určitých fenoménů. Bezduchá konzervační ochrana území bez cílené podpory chráněného fenoménu tak připomíná slovní hříčku „Hladit, až do úplného vyhlazení“.

Ovlivňování veřejnosti

Ochranářské aktivity se začaly výrazněji objevovat v 80. letech, kdy měly svým způsobem rys protirežimních protestů. Dnes se objeví aktivita ochránců přírody vždy tam, kde lze čerpat prostředky z veřejných zdrojů, což budí dojem, že jde především o peníze, a že prosazování nezdůvodněných požadavků má jediný cíl – prokázat oprávněnost existence subjektů, které je navrhují. Stalo se českým folklórem, že „nejcennější fragmenty zachovalé přírody“ se vždy najdou tam, kde se má pro občany něco udělat, třeba obchvat města, a to by v tom byl čert, aby se na trase nenašel aspoň jeden křeček! A na toto kverulantství společnost štědře přispívá. Není výjimkou, že se prosadí i opatření nemající žádnou vazbu na programy péče o chráněná území. Např. v přírodní rezervaci Milovice budou pobíhat divocí koně, zubři i zpětně šlechtění pratuři. Návrat bobra a velkých šelem do české přírody není zásluha ochránců, ale důsledek záměrného utlumení zemědělské a lesnické produkce (v zemědělství vyplácením dotací za „neprodukci“), protože plachá zvířata se vracejí do krajiny, ve které nepotkávají pracujícího člověka. Těmto excesům by bylo možné zamezit, pokud by bylo financování ochrany přírody systémové a stabilní a nikoliv nahodilé – grantové. Hůře řešitelný je fakt, že se do podpory demagogie zelených organizací zapojili vědci. Čítankovým příkladem je formulace z šumavského výzkumu: „Kůrovec šumavským vodám a půdám hodně pomohl. Měl katastrofální dopad na stromy, ale les nejsou jen stromy.“ Nelze konstatovat nic jiného, než že zelená ideologie nevyžaduje znalosti, ale slepou víru. Po takové ideologické masáži se nelze divit tomu, že části naivních občanů působí zkáza Šumavy čirou radost. V takovém duchu se konají pravidelné Koncerty pro šumavskou divočinu (zatím poslední byl 2. listopadu 2018), na nichž účastníci vítají kalamitu jako nástroj přeměny nenáviděných šumavských lesů na divočinu. Nikdo jim totiž nedokáže vysvětlit, že záměrným zpustnutím Šumavy nevznikne divočina, ale jen totálně zdevastovaná bývalá kulturní krajina.

Jak dál?

Cílem ochrany přírody nesmí být absolutní ochrana přírodních procesů vedoucích až k zániku chráněného fenoménu, ale ochrana přírody zachovávající přírodní dědictví a vyváženě plnící sociální, environmentální i ekonomické aspekty trvale udržitelného rozvoje venkova. Protože lesníci jsou z podstaty profese reálnými ochránci přírody, měli by v obrodném procesu ochrany přírody sehrát rozhodující roli, a ne být z ní vytlačeni.

Autor: Prof. Ing. Vladimír Simanov, CSc.
Kontakt: simanov@email.cz