archív aktualít rok 2015

Proč nemůžeme nakupovat dříví přímo od Lesů ČR?

Zdieľajte článok jednoducho so svojimi priateľmi.

Kulatina tezbavlese1Článek v DM 1-2/2015 „Když to jde v sousedních státech, proč by to nemohlo jít také u nás?“ shrnul otázky, na které by chtěli znát odpověď majitelé malých a středních pil, sdružení ve Společenstvu dřevozpracujících podniků ČR. Potíž je v tom, že se pilaři 25 let po transformaci státních lesů stále domnívají, že když v Lesích české republiky (LČR) roste dříví, že jim jej tento podnik může dodat. Tato logická úvaha ale neplatí.

V 90. letech nebyla společnost privatizaci lesů nakloněna, ale protože jsou tržby za dříví slušnou „morkovou kostí“, našel se způsob, jak do soukromých rukou převést dříví ze státních lesů při jejich zachování a dodržení zákazu pronájmu. Správa státních lesů byla oddělena od vykonávání lesnických činností v nich, formulována byla doktrína „stát nemá podnikat“ a LČR byly zbaveny výrobních kapacit, čímž se zajistilo, aby podnikatelské subjekty zakázky prací dostaly. Elegantnost řešení je zjevná: odpovědnost za lesy zůstala na státní organizaci a legislativu nebylo nutné měnit. Z toho kouká jako sláma z bot idea, že ziskové činnosti mají být privatizovány a ztrátové mají zůstat státu. V samofinancování lesního hospodářství to znamená převést část zisku generovaného ve státním lese na podnikatelský subjekt, a tak musí od té doby každý strom živit tři subjekty: stát (vlastnický zisk), LČR (správce majetku) a podnikatele (podnikatelský zisk). Vhodné je připomenout, že obchodní firmy nevykonávají obchod jako charitativní činnost, ale že rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou kryje jejich náklady, režie i zisk, což ovlivňuje výslednou cenu dříví na trhu…

…Současný způsob prodeje dříví z LČR je nevhodný a jeho dílčí úpravy nemohou přinést zásadní zlepšení pro nikoho. Kouřová clona ze slov, která v důsledku jejich dlouhodobého klamného užívání ztratila význam: transparentnost, rozvoj venkova, společenská odpovědnost, ekologické aspekty atd., to nedokáže zakrýt. Kdo by ještě věřil tomu, že když firma z Beskyd pracuje v Krušných horách a firma ze Šumavy v Jeseníkách, přispívá to rozvoji venkova; je-li jediným kritériem cena, nevede to ke snížení požadavků na kvalifikaci personálu, najímání „laciných“ cizinců, používání přestárlé techniky atd. Bohužel, naděje na zásadní změnu je malá. To by se totiž podnik LČR, s.p. musel chovat jako každý jiný podnik. Podle ústavy má mít stejná práva jako každý jiný, ale zdá se, že o tom, jaká práva bude mít a jak je bude smět využít, nerozhoduje on ani jeho zakladatel, ale někdo jiný. Zásadní změna je obtížně proveditelná i z hlediska lidského faktoru. Zaměstnanci LČR si léty zvykli, že z nich odpovědnost za lesnické práce spadla (mimo zaměstnanců přímo řízených závodů) a její obnovení by vyvolalo obrovský protitlak…

Celou úvahu Prof. Ing. Vladimíra Simanova, CSc. si můžete přečíst v příštím vydání DM

Zdieľajte článok jednoducho so svojimi priateľmi.

Nastaviť odber noviniek

Please enable the javascript to submit this form

sk_SKSlovenčina