Odměnou za práci nemusí být jen peníze

„Jsme malá dílna s velkým srdcem. Spolupráce s námi je procházkou V růžovém sadu. Jsme dřevodílna s originálním výrobním programem s převahou ruční práce. Nejraději vyrábíme hračky. Většina z nás má mentální handicap, ale i na těch ostatních se vždy něco najde, neboť nikdo není dokonalý. Nevyprodukujeme tisíce kusů za rok, ale co vyrobíme, vyrobíme s láskou a kvalitně.“ Touto charakteristikou se na svých webových stránkách prezentují autoři nejrůznějších originálních dřevěných výrobků, zejména pak obří autodráhy kombinované s kolejištěm, která od roku 2011 každoročně rozzáří oči tisícům dětí na festivalu Hračkobraní v Kamenici nad Lipou.

Zmíněnými autory je totiž 20členný kolektiv pracovníků nestátní neziskové organizace V růžovém sadu z.ú. z Ořechova u Brna, jejímž cílem je udržovat a zvyšovat kvalitu života lidí s mentálním handicapem a s autismem. Za tímto účelem provozuje vlastní truhlářskou dílnu na výrobu různých dřevěných předmětů s využitím vlastního pracovního programu, designu a technologií. V rámci této činnosti ústav usiluje nejen o smysluplné naplnění času mentálně znevýhodněných a handicapovaných lidí, ale především o jejich pracovní uplatnění formou přiblížení se běžnému zaměstnání.

Proč truhlářská dílna a navíc terapeutická?

Zakladatelem a ředitelem ústavu je pětapadesátiletý Bc. Vladimír Procházka ze Svárova u Blažovic na Brněnsku, který se po základní škole nejprve vyučil v učebním oboru truhlář. Po návratu z vojny si při zaměstnání u tehdejších Jihomoravských dřevařských závodů rozšířil své vzdělání na učilišti v Rousínově studiem oboru nábytkářská výroba, zakončeném maturitní zkouškou. Kromě truhlařiny a nábytkařiny jej však stále víc zajímala také psychologie. Po roce 1989 proto využil možnosti jejího dálkového studia při zaměstnání, které ukončil bakalářskou státní zkouškou, jež mu pak takříkajíc otevřela cestu k postiženým lidem.

„V polovině 90. let jsem byl shodou náhody a mého truhlářského původu osloven jedním z tehdy nově vznikajících stacionářů pro postižené lidi, zda bych jim nepomohl s rozjezdem jimi zřizovaných terapeutických dílen. Tehdy to byl pro mne poněkud kuriózní okamžik, neboť jsem postižené lidi poprvé viděl až po nástupu do tohoto nového zaměstnání. Na druhé straně to ale mělo svoji výhodu v tom, že jsem nebyl zatížený žádnými předsudky a mohli jsme se s těmito lidmi učit vzájemně. Já jsem postupně poznával, co by oni mohli zvládnout a co jim naopak s ohledem na typ postižení dělá problém, a postupně jsme si vytvářeli svůj vlastní výrobní program,“ říká Bc. Vladimír Procházka o svém současném zaměření a dodává, že uvedená činnost tehdy fungovala ryze na bázi pracovní terapie a výrobky, vznikající ve velmi omezeném počtu, se nikomu neprodávaly. Po několika letech proto začal cítit potřebu jejich produkci zvýšit a zkusit je nabídnout na trh s tím, že když budou kvalitní a tudíž prodejné, aby za ně jeho svěřenci dostávali odměnu ve formě platu. Z tohoto důvodu ve spolupráci s brněnským odborníkem na speciální pedagogiku Mgr. Leošem Huzlíkem založil v roce 2003 novou terapeutickou dílnu, provozovanou jím vedenou neziskovou organizací V růžovém sadu, registrovanou nejprve jako zapsaný spolek (z.s.) a od roku 2014 jako zapsaný ústav (z.ú.), která v září téhož roku zahájila provoz ve sklepních prostorách Zvláštní školy internátní v Ořechově.

Kdo jsou jejími zaměstnanci…

„V dílně jsem začínal sám se třemi pracovníky s postižením, kteří se mnou přešli z předchozího zaměstnání, načež postupně se jejich počet zvýšil na pět. Zlomovým okamžikem byl rok 2009, kdy se Zvláštní škola odstěhovala o pár vesnic vedle. Obec, jako majitel objektu, nabídla naší organizaci pronájem jedné čtvrtiny budovy a celý objekt přebudovala na kulturní centrum. Nově pronajaté prostory jsme rekonstruovali a v krátkém čase rozšířili kapacitu pro pracovníky s mentálním postižením a autismem na současný stav, což je 11 míst pro každodenní docházku a 3 místa na docházku jednou týdně. Další 2 místa jsou obsazena lidmi se zdravotním postižením nižšího stupně, kteří se podílí na přípravě výroby a jeden z nich může obsluhovat i strojní zařízení. Provoz organizace pak spolu se mnou zajišťují ještě ekonomka a 2 asistenti v dílně,“ rekapituluje Bc. Procházka dosavadní historii ústavu s tím, že organizace se od začátku činnosti věnuje lidem s nejvyšším, tedy III. stupněm invalidity, kteří většinou po ukončení nějaké speciální školy končí ve stacionářích nebo zůstávají doma, neboť na trhu práce nenajdou uplatnění. Hlavním cílem její činnosti proto není samotná výroba, ale to, co lidé jejím prostřednictvím získají.

…a kým nebo z čeho jsou placeni?

„Když přijímáme nového pracovníka, tak hlavním cílem není to, jestli se ho podaří zaměstnat nebo ne. Práce může zprvu fungovat jako pracovní terapie a časem se ukáže, jak si s ní dotyčný poradí. Pravdou však je, že pokud jsme prozatím někoho přijali, tak po nějaké době ten člověk získal takový výkon a vykazoval takovou kvalitu práce, že jsme s ním vždy nějakou pracovní smlouvu uzavřeli. To znamená buď na plný úvazek, nebo např. na jeden den v týdnu apod.,“ vysvětluje ředitel a dodává, že po legislativní stránce organizace funguje z části jako sociálně terapeutická dílna poskytující sociální služby tzv. „sociálně terapeutické dílny“, finančně dotované systémem sociálních služeb. Kromě toho ve spolupráci se dvěma jihomoravskými základními školami speciálními (dříve pomocná škola) řeší pracovní uplatnění žáků, kteří po ukončení školy nemají pro stupeň mentálního handicapu šanci uplatnit se na trhu práce, a to s finanční podporou úřadu práce. „Z toho je zřejmé, že provoz dílny je závislý především na dotacích, neboť zisk z prodeje výrobků je jen zlomkem našeho rozpočtu a např. v roce 2018 činil cca 14 %,“ konstatuje Bc. Procházka, který se při zaměstnávání lidí s mentálním postižením vydal novou alternativní cestou. Ta je podle něj specifická především v tom, že se nejedná o výběr jednoduchých pracovních postupů z již existujících možností na trhu práce, ale o úpravu tradičních řemeslných technologií a tvorbu nových, které vedou ke vzniku originálních výrobků. A to s cílem umožnit lidem s handicapem vytvořit a přinést společnosti něco nového, zvláštního, co je ovlivněno jejich vnímáním a zpracováním skutečnosti.

Převážně ruční výroba

„Největším problémem u handicapovaných lidí je dát jim příležitost, neboť u mnoha z nich je předpoklad, že by mohli něco vytvořit, ale neví jak. My jsme schopni pracovat s každým člověkem, u kterého se podaří probudit motivaci. Na motivaci je proto postaven i celý náš systém výuky zpracování dřeva, kdy začínáme s výrobkem, který se takříkajíc nedá zkazit. Jedná se o jednoduchý rašplovaný (strouhaný) výrobek, který v důsledku nemusí mít striktně předepsaný tvar, ale dá se vždycky dokončit, což je hrozně důležité k tomu, aby takový člověk dostal chuť pokračovat dál. Tímto způsobem pak postupujeme i u složitějších výrobků a svým způsobem jsme hrdi na to, že pomáháme i několika lidem s autismem, kteří, když se je podaří něco naučit, tak podle kolegů pracují skoro jako roboti, neboli dělají svoji práci nakolik rádi, že je musíme občas brzdit, aby jim jejich pracovní nasazení spíše neuškodilo. Při tom všem ale můžeme opět s hrdostí říct, že jsme konkurence schopní běžným firmám v kvalitě výrobků. Od začátku totiž pracujeme s cílem, že nechceme produkovat výrobky, které by lidé kupovali jen z důvodu sociálního cítění, ale proto, že jsou dobré a kvalitní a fakt, že je zhotovují lidé s postižením, je jen jakási přidaná hodnota. Tomuto cíli je přizpůsobena i výrobní technologie se značnou převahou ruční práce, kdy samotné výrobky jsou zhotovovány jen z několika málo dílů nebo z jednoho kusu dřeva. Lidé s III. stupněm zdravotního postižení se totiž nenaučí skládat více dílů k sobě, nenaučí se měřit, ale zato se naučí opracovávat kus mate­riálu do určitého tvaru, o němž si udělají představu, čímž se svým způsobem podílí na designu. Proto jsou naše výrobky vesměs zhotoveny jen z mála kusů, ve většině opracovaných ručně,“ popisuje Bc. Procházka uplatňovaný pracovní systém a dodává, že kromě základního strojního vybavení dílny, sloužícího k vytvoření základního tvaru výrobku nebo jeho příslušného dílu, jsou hlavními používanými nástroji rašple (struháky) a řezbářská dláta. „Pomocí rašplí naši zaměstnanci dávají strojně připraveným polotovarům finální podobu, a to v určitém rozptylu rozměrů daných našimi interními normami, čímž je každý z vystružených výrobků (nejčastěji hračka) v podstatě originál. Dláta na rozdíl od řezbářů používáme pouze k dlabání prohlubní u výrobků či dílců miskovitého tvaru,“ doplňuje ředitel s tím, že stěžejním výrobním programem dílny jsou nejrůznější dřevěná auta a jiné hračky. K dalším produkovaným výrobkům patří různé užitné nebo dárkové předměty.

Peníze nejsou všechno

Pomyslnou vlajkovou lodí v sortimentu hraček je pak v úvodu vzpomenutá autodráha spojená s kolejištěm, kde jednotlivé díly silnic a kolejí jsou zhotoveny z MDF desky, zespodu opatřené suchým zipem a při skládání se pokládají na koberec. Materiálem pro ostatní výrobky jsou v závislosti na typu či jeho součástkách různé druhy listnatého dřeva doplněné různobarevnými kovovými cvočky s půlkulatou hlavou. Pro povrchovou úpravu se vedle olejů a vosků používají také vodou ředitelná mořidla a laky. Kromě výrobků produkovaných na sklad a následně prodávaných pomocí vlastního e-shopu, se dílna zabývá také zakázkovou výrobou, a to rovněž s uplatněním všech vytvořených principů zaměstnávání lidí s handicapem. Část své produkce mimo e-shop odbytuje také prostřednictvím jednoho z kamenných obchodů v Brně. Nicméně nejdůležitějším prodejním kanálem jsou různé řemeslné trhy a akce typu Hračkobraní, kterých se spolu s vedením vždy zúčastňují i někteří z handicapovaných řemeslníků s cílem dostat je co neblíže k životní realitě. „Naší snahou není jen zaměstnancům za práci zaplatit, ale dát jim i něco pro běžný život. Např. to, aby se naučili komunikovat s lidmi, aby uměli používat mobilní telefon, samostatně a na čas cestovat vlakem do zaměstnání, zde si sami vyplňovali docházku, dodržovali pracovní přestávky apod. Odměnou za to je nám vděk nejen jich samotných, ale také jejich rodinných příslušníků a známých,“ uzavřel Bc. Vladimír Procházka náš rozhovor.

Autor: Ing. František Novák
Kontakt: novak.sd@tiscali.cz
Foto: autor a archiv výrobce