Německý design a estonská překližka: spojení po 80 letech

Je to dlouhá historie. Společnost Luterma, známý estonský výrobce vysoce kvalitního nábytku z překližky, byla založena v roce 1883. Mezi rané typy jejího nábytku patřil kancelářský a železniční nábytek i domácí návrhy. V roce 1908 Luterma založila v Londýně sesterskou společnost Venesta Plywood Company, jejíž mezinárodní vyhlídky byly podpořeny zřízením poboček v mnoha evropských zemích včetně Německa, Švédska, Francie a Itálie.

Před první světovou válkou se Luterma chlubila jedním z největších nábytkových oddělení v pobaltských zemích. V polovině třicátých let 20. století společnost vyráběla flexibilní nábytek s moderním designem za použití standardizovaných tvarů se zaměnitelnými modulárními jednotkami, které bylo možné různě kombinovat. Takové návrhy přijímaly principy modernismu a vycházely z potřeb tehdejšího stylu označovaného jako „existenz­minimum“ (život v minimálním prostoru), který byl typický pro avantgardní kruhy ve velkých evropských městech – ve Vídni, Varšavě, Frankfurtu, Stuttgartu a dalších městech zapojených do rozsáhlých progresivních programů bydlení. V roce 1931 vzniká v Británii ve spolupráci s Venesta Plywood Company nábytkářská firma Isokon, která se podílí na vývoji překližkového nábytku vyráběného v Estonsku (v továrně Luterma v Tallinnu) ve spolupráci se světově proslulými jmény spojenými s německým Bauhausem, jako Walter Gropius a Marcel Breuer, nebo s architektonickou kanceláří Le Corbusier. Tuto spolupráci zastavila 2. světová válka a naděje na její obnovení definitivně pohřbilo připojení Estonska k Sovětskému svazu v roce 1940. Nyní, po více než 80 letech, rovněž německý designér Michael Hilgers navrhuje nábytek z překližky pro společnost Radis z Tallinnu, která ho vyrábí a uvádí na trh.

DM: Michaeli, Tvoji tvorbu znám především ve spojení s německými firmami Müller Möbelwerkstätten, Germania aj. Co Tě přivedlo k estonské firmě?
M. H.: To je pravda. Navrhl jsem již spoustu překližkového nábytku – hlavně pro německé výrobce – a vždy musel být materiál dovážen ze Skandinávie nebo pobaltských států. Před několika lety jsem se na veletrhu IMM v Kolíně nad Rýnem poprvé setkal s Mauri Abnerem, majitelem firmy Radis. V lednu 2018 jsem na stejném veletrhu viděl, jak se jeho stánek a sbírka rozvinula a znovu jsem ho kontaktoval s nějakými novými návrhy. To byl začátek naší spolupráce. Hlavní pozitivum vidím v tom, že se firma nachází v epicentru historie překližky, v blízkosti původu tohoto krásného materiálu. Moc se mi líbil nápad vidět překližkové předměty, které jsem vyvinul pro Radis, jako poctu myšlence „forma následuje funkci“ (form follows function), ale možná bychom měli přeložit tato „tři f“ do modernějšího „forma-zábava-funkce“ (form fun function). Dnes stejně jako ve třicátých letech znovu potřebujeme užitečné věci, ale v dnešní době mohou mít naše výrobky také vlastní identitu, jedinečný tvar, který je citově nabitý.

DM: Co konkrétně pro Tebe znamená spolupráce s firmou Radis?
M. H.: Jsem velmi rád, že jsem v Radisu potkal výrobce, který je opravdu otevřený. Většina tradičních společností si je obecně vědoma, že vždy musí vyvíjet inovativní produkty, aby si udržely své místo na trhu, ale pokud jim nabídnete něco opravdu nového, často říkají „novinka je dobrá – ale ne TAKOVÁ novinka…“ Bojí se, že budou první na trhu s něčím opravdu jedinečným, a tak dělají stejné věci, které dělají všichni ostatní, nebo se opakují. Radis byl však od začátku velmi otevřený mým myšlenkám a viděl potenciál. Ve finále mohu být na své nápady hrdý pouze pokud se stanou realitou. Teprve potom mohou trochu pomoci vyřešit každodenní životní problémy. A právě to mě na spolupráci s Radis těší.

DM: Řekni mi něco o sobě. Jaká byla Tvoje cesta k navrhování nábytku a k založení vlastního ateliéru v Berlíně?
M. H.: V 90. letech jsem se vyučil truhlářem. Poté jsem studoval architekturu, ale brzy po získání diplomu a po dvouleté praxi ve stavebnictví jsem se rozhodl vrátit k interiéru. Po dalším roce práce ve velkém ateliéru interiérového designu na několika maloobchodních projektech jsem ztratil kontakt s procesem navrhování a se samotným materiálem. Rozhodl jsem se proto založit své vlastní studio a dělat to, co umím nejlépe a nejraději: Být kreativní a ověřovat si výsledky téměř okamžitě.

DM: Můžeš poskytnout malého průvodce procesem Tvého navrhování výrobku?
M. H.: Jako architekt se zaměřuji na prostor, který nás obklopuje a ovlivňuje. Více se inspiruji každodenním životem než lesklými stránkami designových časopisů. Jsem vždy připraven objevit (výrobkovou) díru na trhu a nic nemůže být srovnáváno s adrenalinovým výkopem způsobeným „žárovkovým momentem“ (rozsvícením v hlavě), když načrtnete řešení problému, který ještě nikdo před vámi nevyřešil…nebo si to alespoň myslíte. Některé z mých nejlepších nápadů přišly, když jsem si čistil zuby nebo se sprchoval. Většinou mám nápad, když nemyslím na navrhování. Po prvních náčrtcích vytvořím ve svém počítači 3D model, abych zkontroloval, zda by tento nápad mohl fungovat v realitě; občas postavím funkční model. Musím říci, že i když mé návrhy někdy vypadají spíše racionálně, proces vývoje je alespoň na začátku docela spontánní a intuitivní…

DM: Jaká jsou podle Tebe nejžhavější světová témata v oblasti nábytku? Je to třeba otázka bydlení v duchu skandinávského životního stylu?
M. H.: Myslím, že „žhavý“ je nesprávné označení. Co je nyní žhavé, může se velmi brzy znovu ochladit. Stejně jako ve 30. letech by měl být současný design nábytku více než jen trend nebo móda. Myslím, že vývoj nezneklidňujících, užitečných a ekologických věcí je velká výzva nejen pro Evropu. Podle mě je na trhu s nábytkem stále příliš mnoho stylů a luxusu. Myslím si, že renesance takzvaného skandinávského designu je pozitivním protichůdným projevem. Naštěstí nyní na trhu vidíme jednoduché, člověku blízké zmenšené tvary – minimalistické formy v krásných barvách. Tyto jednoduché výrobky jsou, doufejme, nejen udržitelné pro naši planetu, ale také pro naše oči a těla. Myslím, že tyto vzhledově a pocitově krásné věci budou mnohem častěji doplňovány o několik dalších funkcí pro řešení každodenních životních problémů, jako je malý prostor současných malometrážních bytů a mikrobytů (s plochou do 25 m²), singl domácnosti atd.

DM: Řada lidí si život bez svých oblíbených věcí neumí představit. Jak se Ty vyrovnáváš s faktem, že toto minimalistické pojetí života znamená vzdát se velké části hmatatelných předmětů nebo snů?
M. H.: Jsem dost starý na to, abych měl zkušenosti se smyslovými výhodami analogového světa – ale ještě více miluji komfort dnešního digitálního života. V minulosti jsem se naučil zamilovat se do hudby, televizních seriálů a knih – ale dnes jsem objevil potěšení z toho, že si všechny tyto věci užívám, aniž bych je vlastnil. Pro mě je dnes důležitější mít k těmto věcem přístup, než mít je na policích. Jistě existuje spousta věcí, které potřebuji a miluji – ale existuje mnoho dalších věcí, které jsem já a moje rodina v posledních několika letech vyhodili nebo rozdali. Vždy se ptáme: Opravdu to potřebujeme? Co se nám nejlépe hodí? A pokud nějaký předmět skutečně potřebujeme, ve většině případů tuto užitečnou věc nakonec milujeme. Je to docela snadné…

DM: Rozhoduješ se, co je v našich životech nezbytné, místo toho, abys určoval, v jakém minimu můžeme žít, nebo opačně, bez čeho prostě nemůžeme žít?
M. H.: Není to soutěž o to, jak mít co nejméně věcí kolem sebe – jde spíše o to, co dává smysl, co je autentické, co vyhovuje našim osobnostem. Jako příklad uvedu fenomén SUV: Ve více než 70 % jízd sedí uvnitř tohoto obrovského typu auta řidič sám. Většina chlapů, kteří používají tato gigantická „sportovní užitková vozidla“, jen sledují fotbal ze svého gauče a diskutabilním užitečným aspektem těchto 200k vozidel je zajet o víkendu do supermarketu na nákup. Nebo bys hodil svá špinavá horská kola (která se dokonce dovnitř ani nevejdou…) do auta za 50 000 eur? To vše nedává smysl, ale více než 30 % všech nově registrovaných automobilů jsou SUV. Tito lidé se rozhodli pro tento druh „mobility“ a obávám se, že uvnitř domovů stejných 30 % najdeme stejné množství zbytečných věcí…

Já sám jsem se rozhodl, co je pro můj malý život zásadní a možná některé z mých návrhů představují možnosti nebo inspiraci pro jiné lidi, aby mohli přemýšlet o modernějších pragmatických řešeních pro optimalizaci našich domovů místo toho, abychom je dělali větší, než ve skutečnosti potřebujeme.

DM: Když mluvíme o “nezbytnosti” v oblasti životního stylu, co Tě napadá v oblasti nábytku?
M. H.: Pokud jde o nábytek, pro mě jsou podstatné výrobky, které opravdu potřebujeme – a výrobky, které opravdu milujeme. Věci, které nás obklopují, bychom neměli považovat za naše „přátele“ nebo „sousedy“. Měly by to být součásti nás samých. Zejména v dobách, kdy venku není zcela bezpečno, potřebujeme autentickou ochrannou schránku, která nám poskytne bezpečí a pohodlí. Životní nezbytnost znamená vlastnit minimalistické, ale jedinečné věci, které udržují náš interiér elementárně jednoduchý v komplikovaných dobách. Mít méně, ale nezbytných věcí dobré kvality činí náš život v komplikovaných časech méně složitým.

DM: Existuje něco, bez čeho si svoji práci neumíš představit?
M. H.: Pokud máš na mysli něco jako doping, tak je to hořká čokoláda. Ale nejdůležitějším doplňkem, který potřebuji, je pero Pilot G-Tec C-4 a můj skicák. Bez těchto nástrojů jsem naprosto bezmocný a nedokážu vytvářet nápady…

DM: Na závěr jedna hypotetická otázka: Kdybys mohl znovuobjevit jakýkoliv kus překližkového nábytku z 20. století, co by to bylo a proč?
M. H.: Opravdu se mi líbí skladebný úložný systém ESU (Eames Storage Unit)*. Bylo to opravdu nadčasové na svoji dobu a působí pěkným jednoduchým, téměř architektonickým dojmem.

Poznámka: *Inovativní modulární úložný systém Eames Storage Unit (ESU) navrhli v roce 1949 manželé Charles a Ray Eamesovi (viz obr. 15, 16)

Foto: archiv autora