Slovenčina
Muzeum MAK (Muzeum užitého umění) ve Vídni patří k nejvýznamnějším institucím svého druhu. Impozantní budova novorenesančního slohu Heinricha von Ferstela vytváří důstojný rámec pro budovu fungující od roku 1863 původně jako vzorkovna řemeslných výrobků. Podobná zařízení vznikala také v jiných evropských metropolích. Impulsem byly zajímavé exponáty ze světových výstav, které bylo žádoucí uchovat pro příští generace. Na rozdíl od muzea Hofmobiliendepot (původně císařský sklad dvorního mobiliáře) založeného výlučně na prezentaci nábytku, je MAK všeobjímající kulturní institucí, která slučuje nové i staré a hledá nová spojení takových disciplín, jako je volné umění, design a architektura.
Interiér muzea je impozantní. Na rozlehlý vestibul navazuje tzv. sloupová novorenesanční hala s akcenty pestrých pohovek v etno stylu od Franze Westa. Dvojpodlažní výstavní prostor byl začátkem 20. století doplněn o nové výstavní sály a celková výstavní plocha cca 2.700 m2 dnes patří v Rakousku k největším. O pohodu návštěvníků je kromě kulturních zážitků postaráno v restauraci s přístupem do zahrady, MAK design shop zase nabízí publikace, speciální suvenýry, designové objekty a v předem oznámená úterý zde designéři představují svoje díla. Volně přístupná čítárna umožní studium knih z archivu největší knihovny uměleckých publikací v Rakousku.
Strategií MAKu je mícháním nového i starého, tuzemského i cizího nabídnout nové cesty, jak návštěvníkům zpříjemnit orientaci ve složitém hmotném světě, který nás obklopuje již několik tisíciletí. To nové tu představuje např. v roce 2014 založená Mak Design labor (DM 1-2/2016), interaktivní expozice hledající nový úhel pohledu na design ve službách člověka, nebo tradiční Vienna design week (vídeňský týden designu) a řada dalších akcí jako přednášky, prezentace nových produktů, autorské výstavy jednotlivců a tvůrčích skupin atd. V kontrastu s novým je předvedeno i staré – expozice japonské kultury, která ovlivnila i vídeňskou tvorbu, dále celý blok evropské nábytkové historie v čele se slavným porcelánovým pokojem šlechtické rodiny Dubských z Brna a nemůže tu chybět ani to, co dělá Vídeň Vídní v oblasti bytové kultury: archiv Wiener Werkstätte (vídeňské dílny, DM 12/2016).
Expozice Wien 1900
Trvalé expozice jsou čas od času nově uspořádány. Jednou z posledních úprav bylo nové pojetí ikonického období historie designu a nábytku – přelom 19. a 20. století. Expozice Wien 1900 má návštěvníkům usnadnit orientaci v tomto časovém úseku. Právě zde se totiž formuje nový názor na bydlení a s ním související i design nábytku. Požadavky individuality a potřeby moderního vyjádření v souladu s vývojem techniky a společenské atmosféry volají po adekvátním formálním ztvárnění této situace. Wien 1900 vypráví příběh vídeňského uměleckého řemesla od složité cesty hledání vlastního stylu až po jeho konfrontaci se stylem mezinárodním. Anexe Rakouska v roce 1939 samozřejmě tento proces ukončí.
Nová cesta k moderně se dere na svět kolem roku 1900. V té době se Vídeň utápí v secesních křivkách přicházejících z Belgie a Francie, které se odkazují především na rokoko – styl Ludvíka XV. Významným mezníkem je rok 1899, kdy Otto Wagner vytvořil první konkrétní moderní nábytek. Je to kuchyňská skříň na nádobí do vlastního bytu. Tím „na vlastní kůži“ vyzkoušel nový směr, který vede nekompromisně ke svébytné vídeňské moderně.
Jedním z předpokladů pro nalezení nového moderního rakouského stylu je postupné překonání nezáživného historismu. Silným inspiračním zdrojem jsou zahraniční objekty ze zemí, které už v souladu se společenským vývojem učinily v nábytkové tvorbě významné reformní kroky. Je to Anglie, Nizozemí, Francie a Německo. MAK je získává do svých sbírek v roce 1890. Nelze opomenout ani silný vliv japonského uměleckého řemesla ze země, která byla po dlouhá staletí pro Evropany nedostupná.
Inspirační vlivy postupně pronikají do uměleckoprůmyslových produkčních i vzdělávacích institucí. Nejsilnější vlna přichází z Anglie, kolébky průmyslové revoluce. Hnutí Arts&Crafts volá ústy svého představitele Williama Morrise po regeneraci řemesla a jeho spojení s uměním ke zkvalitnění života každého jedince.
Dalším zdrojem inspirace pro vznik svébytného pojetí vídeňské nábytkové tvorby je činnost Ch.R. Macintoshe z Glasgow. Ten okouzlí veřejnost nezaměnitelným rukopisem používajícím geometrické prvky místo kontinentálních secesních křivek. Nová je i kombinace černé a bílé akcentovaná japonskou růžovou. Rakouští umělci na přelomu 19. a 20. století mohou navíc navázat na vlastní kořeny – tradici skromného a elegantního biedermeieru s jednoduchými a jasně čitelnými tvary.
Po vzoru Morrisovy produkce kvalitních interiérových prvků pro každého zakládá Josef Hoffmann a Koloman Moser v roce 1903 Wiener Werkstätte (Vídeňské dílny), nezávislé sdružení pro obnovu a podporu uměleckého řemesla nejvyšší kvality, které má povznést vídeňskou bytovou kulturu. Finanční krytí zajišťuje bankéř Fritz Warendorfer a kulturní význam Wiener Werkstätte pozitivně ovlivní i podpora respektovaného Otty Wagnera.
Myšlenka kvalitních produktů vzniklých na základě jednoty řemesla a umění dostupných široké veřejnosti vyústí v množství výrobků z oblasti bytových doplňků (svítidla, nádobí, příbory, vázy), v sortimentu Wiener Werkstätte jsou ale i tapety, potahové látky a dokonce nábytek. Vše je podřízeno myšlence, že estetika vychází z funkčnosti, čemuž odpovídá geometrický styl přísných linií, pravých úhlů a geometrických obrazců. Vliv Japonska nezapřou lesklé lakované plochy, kombinace bílé barvy s černou a také fialová i světle olivová s rafinovanými detaily ornamentů z perleti.
Wiener Werkstätte jsou nositeli nového stylu – stylistické moderny secese. Je to styl rakouský, ale vlastně vídeňský. O jeho interpretaci se postarají i mnozí žáci vídeňské uměleckořemeslné školy, kde Hoffmann s Moserem působí jako pedagogové.
Činnost Vídeňských dílen vyvolá ale i negativní odezvu. Nešetří je ani respektovaný Adolf Loos. Podle něj stojí dílny v pomyslném středu mezi zbytečným zmateným ornamentem 19. stol. a funkční estetikou moderního designu. Pro Loose je otázka moderny nezávislá na jednom stylu a spojení umění a funkce v jednom spotřebním předmětu považuje za akt absence kultury.
Nový styl je předveden publiku v roce 1900 na 8. výstavě secese a během příštích deseti let prožije vídeňské umělecké řemeslo vývoj bohatý na formální změny. Od původního ryze geometrického tvarosloví zaznamená kolem let 1906-7 přechod k ornamentům inspirovaným vegetací až po zcela odlišné kreace Dagoberta Pecheho, které se znova přibližují k rokoku. Peche obnovuje původní krédo zakladatelů secese – jednotu umění a řemesla a požaduje překonání utility. Jeho výtvory jsou v první řadě uměleckého výrazu a teprve potom slouží. Tím se přibližuje k Loosově požadavku na oddělení umění a funkce. Společně s Frankem, Wlachem a Strnadem je Dagobert Peche představitelem nové generace umělců, která od roku 1910 vyrůstá na vídeňské technické univerzitě. Vzpírá se současnému vnímání tvorby a nahlíží kriticky zejména na Gesamtkunstwerk.
Novým fenoménem v meziválečném Rakousku je rozmanitost vkusu. V novém demokratickém zřízení se může plně rozvinout. Individualita požadavků umožňuje na jedné straně vznik reprezentativních tvarů, na druhé straně specifická řešení pro společenské vrstvy, které kreativní svět dosud nevnímaly a plně využívají možnosti standardizované průmyslové výroby. Svoji roli sehraje i adekvátní kupní síla.
Sbírka MAKu odráží situaci, která odpovídá realitě rakouského meziválečného období. Stále živá zůstává tradice Arts &Crafts podporující exkluzivní řemeslnou výrobu. Deklarovaná jednota umění a řemesla, která spotřebnímu předmětu dává statut uměleckého objektu, přesto doslouží. Svoji roli sehraje i Loosův kritický postoj, který naznačí cestu od vídeňského stylu ke stylu mezinárodnímu. To potvrdí i Frankův výrok: „ocelová trubka není materiál, ale nazírání světa“. Nástup nacistů v roce 1939 znamená ve Vídni konec individualizace a specifického vídeňského tvarosloví.
Zdroje: tiskové materiály muzea MAK
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka
