Slovenčina
Výstava Home Stories, 100 Jahre, 20 Visionäre Interieurs, kterou instalovala firma Vitra Design Museum ve vídeňském muzeu Hofmobiliendepot, trpěla nedostatkem návštěvníků v důsledku pandemie Covidu a rakouského blackdownu. Ti, kteří ji zvládli navštívit, odešli obohaceni o spoustu nových poznatků. 20 aranžovaných příkladů bydlení představuje klíčové momenty v dějinách nám všem tak důvěrně známé disciplíny, jakou je bydlení.
Expozice s názvem Splitnik vyjádřila myšlenku, že i bydlení může být tématem pro politiky. Vychází ze slova sputnik, satelit, jehož vypuštění na oběžnou dráhu vyvolalo v Americe šok. 50. leta jsou obdobím napětí mezi velmocemi, které má utlumit smlouva o vzájemné výměně výstav. Zatímco Rusko v USA demonstruje svoji sílu skrze bombastickou výstavu vojenských technologií, USA na to reaguje prezentací konzumního zboží, např. moderní americké kuchyně, jakou si může dovolit každý Američan. Zahájení výstavy se zúčastnili Chruščov a Nixon.
Nixon a Chruščov diskutují u Americké kuchyně, projekt Splitnik
V poválečné době byla značná pozornost upřena na moderní bydlení, zejména v souvislosti s potřebou stavět sociální byty pro lokality výrazně dotčené ničivou válkou a začaly se objevovat první vizionářské projekty.
Jedním z nich je The house of the future (Alison a Peter Smithson) z roku 1956 předvedený na výstavě Dail Mail ideal home exhibition.
Stavbu ovlivnily nové materiály a inovace, které díky postupné automatizaci cílily na nový životní styl, „art of inhabitation“. Dům má tvar kubusu, nemá žádná okna, uvnitř je malá zahrada, něco mezi jeskyní a kosmickou lodí. Obyvatelé ve futuristických kostýmech představují různé technické finesy, jako samočisticí vanu nebo sprchu s integrovaným sušákem. Vstup do domu je vybaven desinfekčním zařízením, komunikace mezi obyvateli probíhá pomocí vysílaček.
Projekt byl inspirován bydlením v “zemljankách“ ve francouzském Les Baux – obytný prostor zahloubený do země. Koncept byl připraven k uvedení do sériové výroby v roce 1981. Návštěvníci výstavy mohli pozorovat členy domácnosti z ochozu podél celého domu.
Vedle fotografií a maket exponátů dotváří multimediální zážitek projekce videí. Francouzský film Mon oncle (Můj strýček) z roku 1958 je parodií na futuristické bydlení. Autor Jacques Tati zasadí děj do aseptické modernistické vily s šachovnicově uspořádanou zahradou, kde bydlí pan Arpel, majitel továrny na potrubí s manželkou, dětmi a jezevčíkem.
Jacques Tati, Mon Oncle (Můj strýček), 1958, © Les Films de Mon Oncle – Specta Films CEPEC
Moderní interiér umožňuje vysvobození ženy z role hospodyně na plný výkon 24/24, ale to se může lehce vymknout z rukou. Rodina má sice vše pod kontrolou, nicméně život je v tomto dokonalém prostředí spíše smutný a místo uvolnění přináší stres. Technika nepracuje tak, jak by měla. Jako vždy je středem domácnosti plně automatická kuchyně, ale místo aby život zjednodušila, vše komplikuje, moderní sedací nábytek samozřejmě ve tvaru potrubí je nepohodlný. Pak se v rodině objeví staromilecký strýc a rázem je vše jinak. Tato komedie vyvolala ve Francii v 60. letech obrovské nadšení.
Potěšující byla i plocha expozice zaměřena na období 80. let, kdy došlo k převratné změně v nazírání na interiér. Vrcholilo období tzv. postmoderny, která vznikla o desetiletí dříve jako protipól tzv. Bel Disegno (dobrý/krásný design).
Nový myšlenkový proud zpochybňoval materialismus a přebytkovou společnost produkující funkční objekty ušlechtilých tvarů. V nábytkovém segmentu se o to postaraly renomované italské firmy spolupracující se špičkovými designéry.
Živnou půdou k uchycení semínka nového myšlenkového proudu se stala kolébka umění Florencie, sídlo skupin Archizoom a Superstudio. Jejich tvorba a chování působí už od začátku 60. let na architekty a designéry. Vyčítá jim přemíru zájmu o funkci na úkor pozornosti věnované symbolickému významu nábytku. Hnutí sílí a v roce 1981 se přesouvá do Milána, kde působí pod názvem Memphis.
Mladí architekti této nové formace, Michele de Lucchi, George Sowden a Nathalie du Pasquier veřejně zpochybňují vžitý koncept moderny a ke skupině se hlásí další umělci dokonce i mimo Itálii. Jako alternativu komerční produkce vytvářejí ironizující a symbolické návrhy nových objektů. V čele hnutí je silná osobnost, tenkrát již 64letý Ettore Sottsass, velmi respektovaná osobnost a nositel řady ocenění za špičkový design. Kromě nábytkových objektů a doplňků se rodí i projekty interiérů. Věnují se jim převážně Nathalie du Pasquier spolu se Sowdenem. Navržené interiéry však nejsou realizovány.
Hnutí čerpá inspiraci v popkultuře a odmítá diktát dobrého vkusu. Dává to najevo prostřednictvím kombinace těch nejméně slučitelných barev, které poskytuje nový materiál – laminát. Oblíbená je asymetrie, kubické tvary atd. Pro tvůrce radikálního designu není nic tabu. S chutí se vtrhají i na „klasické“ nábytkové objekty, které upravují v duchu nové filozofie. Tyto ironické a symbolické návrhy budí ve společnosti silné emoce, a to nejen v Itálii.
Svoji roli v tomto příběhu si najde i rakouský architekt Hans Hollein. Stane se příznivcem Memphis a výrazně se podílí na uspořádání jejich první výstavy.
Některé produkty tohoto hnutí se navzdory poměrně krátkému období jeho působení (pouhých 10 let) vryly hluboko do historie designu nábytku. I když nedošlo k jejich prosazení v sériové výrobě, lze je dodnes koupit i s certifikátem původu.
Především se ale produkty Memphis staly vysněným cílem sběratelů, kteří se rekrutovali zejména z řad umělců a extravagantních osob. Patřil k nim i vášnivý milovník umění a módní guru – světově uznávaný módní tvůrce Karl Lagerfeld. Začátkem 80. let se mu podařilo získat několik kousků nábytku a bytových doplňků. Byl mezi nimi proslulý Sottsassův barevný regál Carlton a také extravagantní lůžko, proto vzácný nábytek umístil v ložnici svého bytu v Monte Carlu. S jeho instalací mu pomohla Andrée Putmann, respektovaná bytová architektka.
Lagerfeld se z ložnice zřejmě dlouho neradoval, ostatně komu by se líbilo usínat na lůžku v podobě boxerského ringu, i když požadavek symboliky tu byl beze zbytku naplněn. Pomíjivou „krásu“ tohoto interiéru připomíná na výstavě Home Stories už jen velká barevná fotografie ložnice, která byla umístěna v Lagerfeldově salónu.
Tvůrčí období Memphis bylo stejně krátké jako Lagerfeldova vášeň pro postmodernu. Skupina se v roce 1988 rozešla a ložnice skončila v roce 1991 v aukci v Sotheby´s. Tato historie tak trochu připomíná příběh interiéru Fouquetova klenotnictví navrženého Alphonsem Muchou. Zatímco ikonické secesní prodejní zařízení je veřejně přístupné v pařížském muzeu Carnavalet, zůstává postmoderní interiér Lagerfeldovy ložnice dále pro veřejnost nedostupný.
Ve šlépějích evropské postmoderny kráčí i americký designer Michael Graves. I když postavil obrovské množství bytů, je jeho osobnost spojena především s italskou firmou Alessi, pro kterou navrhl řadu produktů do domácnosti v čele s mlýnkem na pepř.
Touto osobností zdaleka nekončí přehlídka vizionářských řešení interiérů na výstavě. Nesmíme zapomenout na slavné stavby ve Vídni a jejich inspiraci pro Jižní Ameriku a Skandinávii.
Foto: archiv autorky
Souvisejíci články:
