Slovenčina
Empírový zámek v Kamenici nad Lipou slouží už několik desetiletí jako detašovaný výstavní objekt pražského Uměleckoprůmyslového muzea. Je zde muzeum nábytku, komodity, která do těchto prostor vlastně logicky patří.
Zdejší expozice začíná obdobím historismu, dobou, která moc nepřeje inovacím. Naše zámky jsou objekty historismu celkem bohatě naplněny, ale tohle období je už ve znamení blížícího se vítězství sériové výroby, která udělá navždy tlustou čáru za uměleckým řemeslem, kam spadá i výroba nábytku.
Lidé se tu mohou volně pohybovat a nechat se unášet vlastní fantazií. Za každým nábytkem lze totiž vidět jeho autora, jeho práci a prostředí pro jaké byl ten či onen exponát určen. Nábytek, který známe v lepším případě z klasické literatury nebo webu, stojí před námi „in natura“ a teoreticky se ho můžeme dotknout (samozřejmě zakázáno), vyzkoušet jeho funkci a představit si člověka, pro kterého byl zhotoven.
Expozice Počátky a zdroje nábytkového designu
Expozice v prvním sále je nazvána Počátky a zdroje nábytkového designu s podkapitolami Biedermeier, Počátky industrializace, Historismy a Světová výstava v Paříži v roce 1900. Celé toto období spadá do 19. století.
Na jeho začátku ovládl bytový interiér Biedermeier. Po vyčerpávajících Napoleonských válkách se jako první sloh nasměroval na střední a nižší společenské vrstvy a na rodinný život.
Pohovka Jana Kotěry z roku 1902 je součástí nábytkové stěny se zrcadlem
Výsledkem bylo maximálně funkční a současně cenově přijatelné bytové vybavení. Vystopujeme zde první náznaky ergonomického řešení, začíná se pracovat s psychologickými vlastnostmi barev, textilní materiály použité na nábytku jsou převzaty z kultury odívání, na celkových nákladech se pozitivně projeví využití tuzemského materiálu (dřevo ovocných stromů) a výsledkem toho všeho je praktické a pohodlné nábytkové zařízení, které posléze začne využívat i společenská elita.
Historismus je tvrdošíjnou manifestací nechuti akceptovat novou dobu a bude ještě chvíli trvat, než dokonalé řemeslně zpracované objekty zacílené na horní vrstvu společnosti vytěsní sériová výroba se svou zcela odlišnou charakteristikou otevřená širokému spektru zákazníků.
Historismus vlastně kopíruje původní slohy se vším všudy a dovolí si dokonce kombinovat prvky z různých období. Paradoxně je zaměřen na novou vrstvu – buržoasii, která zbohatla na sériové výrobě. Jsou to především průmyslníci a bankéři.
Znakem interiérů příslušníků dobové elity je honosnost až opulentnost, dominují tmavší tóny, nešetří se textiliemi ani novými prvky sedacího nábytku. Nižší vrstvy se musí spokojit s kopírováním řemeslně vytvořených objektů, které se „ozvláštňují“ nalepováním různých ozdob připomínajících dřevořezbu a další dekorativní techniky a prvky. Tento fakt se stává východiskem pro vznik kýče.
Světové výstavy byly v 19. století jedinečnou možností porovnávat životní úroveň a kulturu jednotlivých národů celého světa. Ta první proběhla v roce 1851 v Londýně jako v symbolickém centru evropské industrializace, další výstavy se konaly na jiných místech. Vzhledem k tomu, že neexistovala televize ani internet, byly tyto akce jedním z mála způsobů předávání informací. Osvícení odborníci brzy pochopili, že je škoda vzácné exponáty po ukončení výstav vracet zpátky. Začala vznikat Uměleckoprůmyslová muzea, kde měly sloužit jako inspirace pro designéry.
Uspořádání světové výstavy byla prestižní záležitost dotyčné země. Musela vzniknout příslušná infrastruktura (např. metro, pavilony, hotely), což si vyžádalo nemalé finanční prostředky, a tak některé výstavy skončily s obrovskými ztrátami, jiné zase s nemalým ziskem. Světová výstava v Paříži v roce 1900 byla jedinečnou možností prezentace vysoké úrovně českého průmyslu, ještě pod křídly rakouskouherské monarchie.
Přelom století znamenal tlustou čáru za minulostí a vyživoval celou společnost v očekávání velkých událostí blízké budoucnosti. Místo prosperity však nastala krvavá válka. Umělecké řemeslo a design musely na pár let uvolnit místo vývoji zbraní a dalších válečných materiálů.
Foto: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
