Slovenčina
Začátek minulého století zahájil éru zrychlování. Parolodě a vzducholodě postupně vytěsnily koně, mobilní filmové snímky doplnily statickou fotografii. Ženám se zkrátily vlasy a sukně a díky rozhlasu a televizi se lidé ocitli blíž…. To vše se dotklo i domácností a kdo chtěl tyto změny vidět na jednom místě, vydal se vlakem nebo parníkem na některou ze světových výstav. Za sto let nastalo něco podobného. Jenže naše zrychlování neurčuje rychlost vlaku, ale spíše internetu. To také způsobilo, že dřívější předávání informací na výstavách se změnilo. Koně ještě ve stáji symbolicky nevychladly, ale informace, které donesly, musí ven, protože zítra přijdou další.
Dnešního člověka lze charakterizovat jako „homo adaptabilis“. Chce-li přežít, musí se umět přizpůsobit. To známe z doby kovidové, kdy si všichni říkali: nebude v době internetu díky velké koncentraci osob na jednom místě jakákoliv výstava nebezpečná a taky zbytečná?
Šetření na každém rohu
Chvíli to tak vypadalo. V Miláně na Salone del Mobile bylo první den ráno nezvykle málo lidí. Záhy jsem zjistila, že některé haly nejsou v provozu, zejména tzv. designová, kam v minulých letech směřovaly moje první kroky. Generální ředitel TONu Ing. Dostalík nám v této věci udělal jasno. Kvůli kovidové pauze došlo k částečnému odlivu vystavovatelů, zbývající firmy byly z designového pavilonu přesunuty jinam a horní patra hal zůstala prázdná.
Na první pohled by se řeklo, že je to dobrá informace pro nohy, ale špatná pro mozek. Celková dotace času totiž zůstala stejná ruku v ruce jako touha vše uvidět bez ohledu na vlastní fyzičku.
Nejsilnější dojem (negativní): neustálý nárůst firem, které regulují vstup do uzavřených expozic. To znamená velkou ztrátu času stáním ve frontách. Je-li člověk slušný, tak ho po třetí frontě opustí touha všechno vidět a jednoduše odejde.
Dalším rysem je téměř absolutní absence informačních materiálů – zlatá éra katalogů je pryč a největší úlovek pro novináře – fleška s obrázky (které tam skutečně byly) jakbysmet. Opouštíte areál se spoustou lístečků s QR kódy k příslušným informačním zdrojům – pro běžnou reportáž nepoužitelné.
Co zůstává: dokonalost a elegance expozic, nevyčerpatelná studnice neopakovatelně řešených výstavních interiérů a dekoračních způsobů, ale méně doplňků, a ještě méně květin. Šetření je vidět na každém rohu, ale kdo nezažil opulentní minulá léta, ten nic nepozná.
Ještě stále lze při trošce štěstí zahlédnout nějakou designérskou hvězdu, i když i ony svůj čas na salónu omezují. Takový Arik Levy přiletěl z Paříže jen na den a půl, a ten půlden strávil na akci design week ve městě. Ve skrytu duše jsem doufala, že mně a mým studentům věnuje aspoň pár minut svého času. Nevěnoval, i když slíbil. Ostatní měli více štěstí. Podařilo se jim vyfotit se s Konstantinem Grcicem a někdo potkal dokonce i Gaetana Peskeho.
Čalouněný nábytek
Jestliže něco na salonech hluboce nenávidím, pak je to slovo trendy a jeho ne vždy správná interpretace. Letos by ale jen slepý nepoznal, že světu vládnou potahové látky typu buklé, které jsme v minulém století snad všichni nosili a proslavila je i Coco Chanel. Je to klasické retro hrubé struktury s uzlíky, které ale opulentním tvarům čalouněného nábytku velice sluší.
Co se týče barevnosti, dalo by se čekat, že v nevlídné pokovidové době a války na evropském kontinentu budou firmy oplývat optimistickou barevností. Opak je však pravdou. Dominují neutrálnější tzv. kořenové barvy v celé paletě odstínů od černé přes šedivou, hnědou včetně skořicové, tmavé odstíny zelené, odpočivný nábytek je většinou celočalouněný a jednobarevný. Textil s dezénem jsem potkala slovy jednou.
Nábytek je spíše kompaktnější a ubylo italských maximalistických nízkých sestav určených pro velké interiéry. Čím střídmější je čalounění, tím více se uplatní přepestré dezény tapet, kterými organizátor zaplnil společně s jinými doplňkovými produkty (koberce, vázy) volná místa v pavilonech.
Dřevěný nábytek
Dřevěný nábytek je prezentován formou solitérů, dominantně dokončen dýhou, případně jejich kombinací či kombinaci s barevnými plochami. Firma Lago, známá svým levitujícím nábytkem nebo textilní posuvnou stěnou jako uzavření velkého úložného prostoru, vyrukovala letos se sklem dokončeným dezénem mramoru, jako oblíbeného italského materiálu. Byl použit všude, kde to jen šlo. Přírodní mramor byl rovněž bohatě zastoupen stejně jako silné usně, které byly viděny na detailech psacích stolů či toaletek.
Italové jsou známí slabostí pro variabilní nábytek. Mají zálibu v nábytkových systémech pro kompaktní byty, které jsou schopné měnit funkci zařízení ve vazbě na požadovanou činnost (pohovka se promění v lůžko, nebo jídelní kout, dětský pokoj lze využít jako hřiště jednoduchým posunutím bloku s palandami). V této aktivitě jsou zdatné firmy Tumidei a Clei. Ta poslední letos skutečně překvapila. Aby se lidé nemuseli prodírat úzkými uličkami expozice, mohli vystavené zařízení sledovat pohodlně z ochozu prvního patra expozice jako hraný film.
Dvě haly výstaviště byly i letos vyhrazeny doplňkům, tentokrát svítidlům a výstavě studentských a konceptuálních řešení na samostatné výstavě Salone Satelite.
To už ale bylo nad moje síly. O informace nepřijdete. To nejzajímavější má pro vás nachystané kolega.
Foto: autorka
