Slovenčina
Rok 2018 se nese ve znamení osudových osmiček. Je významný pro všechny národy rakousko-uherské monarchie, protože přinesl její rozpad a s tím i určitou svobodu tvorby v oblasti architektury a interiéru. V uvedeném roce ale také odešly čtyři osobnosti, které právě tuto novou tvorbu výrazně ovlivnily. Byli to malíři Egon Schiele a Gustav Klimt, ale zejména Koloman Moser a Otto Wagner. Proto vídeňské muzeum Hofmobilindepot uspořádalo výstavu Wagner, Hoffmann, Loos und das Möbeldesign der Wiener Moderne (Wagner, Hoffmann, Loos a nábytkový design vídeňské moderny).
Výstava má ambici vnést trochu jasno do polemiky, zda lze období rakouské tvorby začátku 20. století správně označit jako secesi, nebo modernu. Snaží se to demonstrovat na ukázkách architektury i bytových interiérů výše zmíněných tvůrců. Mnozí z nich balancují na pomezí obou stylů a jejich rané realizace nesou znaky secese, tak, jak ji známe třeba z Francie nebo Belgie, aby s ní záhy skoncovali a vydali se cestou neprozkoumané moderny.
V tomto období se také začala vyvíjet spolupráce mezi producenty, architekty a investory. Zadavatelé – investoři – museli mít pro nové věci porozumění. A tak se nelze divit, že vyšli převážně z řad movitých intelektuálů, umělců, podnikatelů a obchodníků.
Kniha Dobové umění Vídně novinářky Berthy Zuckerkandel a vzpomínky z jejích deníků přinesly nečekané informace. Články a fotografie v tehdejších časopisech Ver Sacrum, časopis Umění a umělecké řemeslo, nebo měsíčník das Interieur byly v dané době významným informačním a inspiračním zdrojem. Dnes se staly součástí vídeňské výstavy jako doplňky reálných salónů, pánských pokojů, jídelen či ložnic. Bertha Zuckerkandel se zhostila netradiční role virtuální průvodkyně této fascinující výstavy v Hofmobiliendpot.
Jedním z prvních protagonistů nové doby byl profesor, pedagog a publicista Otto Wagner (1841–1918). Od těžkopádného historismu, během kterého zahájil svoji praxi, se prostřednictvím vlastních realizací kompletně odstřihl. Byl velmi plodný jako muž, ale i jako architekt a umělec. Zpočátku své kariéry se ještě nechal ovlivnit francouzskou secesí plnou křivek a florálního ornamentu. Důkazem je jeho vstup do metra na náměstí Karlsplatz, kostel am Steinhof nebo fasády jeho nájemních domů v ulici Linke Wienzeile.
Poštovní spořitelna ve Vídni
Wagnerova budova Poštovní spořitelny vzniklá v letech 1904–1912 představuje naprostý odklon od zavedených zvyklostí a stává se jednou z prvních ikon moderní architektury. Symbolická je hned fasáda objektu. Jednotlivé kamenné a mramorové desky obložení budovy jsou ke konstrukci připevněny velkými hřeby potaženými olovem a hliníkem. Stavba se tváří jako obrovská truhla, kam si s důvěrou uložíme naše peníze.
Interiér budovy je neuvěřitelně vzdušný a světlý díky bílým obkladačkám, mramoru a sklu. Na podlaze se uplatní linoleum a hygienické terazzo. Ve velkém pokladním sále je dokonce podlaha ze skla, prosvětluje tak nižší podlaží. Neutrální barevnost bílá-černá-šedá-stříbrná je narušena jen v ředitelně červenou a v přijímací místnosti zelenou barvou.
Wagner se postaral i o vnitřní vybavení. Navrhl tělesa ústředního topení, svítidla, hodiny, obložení i koberce, které vyrobila firma Backhausen, ale především veškerý mobiliář, to znamená psací pulty zákazníků, sedačky, lavice, psací stoly úředníků, skříně na oděvy, police a dokonce i trezor.
Vybavení interiéru vychází z hierarchické struktury spořitelny rozdělené na tři okruhy: veřejnost, management a úředníci. Tomu je podřízena i tvorba sedacího nábytku. Židle s područkami vychází z modelu Thonet 6516. Pro management je vyrobena z masivního buku dýhovaného mahagonem a sametovým čalouněním sedáku, nižší úroveň stejného modelu je již šedě mořena, područky jsou dokončeny “jen“ hliníkem. Nejjednodušší provedení židle do malých kanceláří má sedací plochu jen z perforované překližky. Nohy židlí jsou opatřeny manžetami, které připomínají ponožky. Na ředitelské židli jsou pobity cínem a na židli nižší kategorie hliníkem. Fungují jako ochrana před opotřebením a během úklidu a současně vyjadřují vlastní hodnotu chráněného objektu. Wagner nezapomněl ani na klienty. Pro velký pokladní sál vytvořil sedačku z perforované překližky spočívající na 5 rámech z bukového dřeva. Šrouby potažené hliníkem zvýrazňují konstrukci a tvoří ozdobný detail. Sedačka tvarově koresponduje s psacím pultem. Wagner zvolil technologii ohýbaného dřeva v provedení firmy Thonet. Křesla ze zasedací místnosti vyšly z návrhu Gustava Siegela prezentovaného na pařížské výstavě v roce 1900. Podílel se na nich i Wagnerův žák Marcel Kammerer.
Komplexní zařizování objektu jedním tvůrcem se nazývá Gesamtkunstwerk (komplexní umělecké dílo) a je typické právě pro toto období. Nábytek se začíná vnímat jako součást architektury. Proti tomuto principu však vehementně bojuje Adolf Loos. Prosazuje názor, že pokud je veškeré zařízení od jednoho autora, pak musí nutně být nudné.
Když však spořitelnu navštívila v roce 1907 známá publicistka Bertha Zukerkandel, napsala nadšeně: „Tato účelová stavba je velmi humánní. Ve světlém prostoru pracuje 2000 osob, pro zaměstnance i klienty jsou vybudována hygienická zařízení. Převažuje mramor, sklo, keramika. Lehká křesla jsou určená k práci a ne ke spaní.“
Otto Wagner je autorem bukového sedacího nábytku pro veřejně přístupný telegrafní sál redakce časopisu Die Zeit (Doba, založen v roce 1894) se sídlem na rohu Annagasse a Kärtrnerstrasse. Nábytek byl publikován v časopise Interieur v roce 1902.
Pro redakci navrhl židli z ohýbaného buku zcela v duchu nového tvarosloví. Židle tvarově vychází z modelu Kohna 412. Nohy, sedák i opěradlo jsou z ohnutého masivního hranolu. To odpovídá jednomu křeslu Gustava Siegela, které bylo předvedeno na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 v expozici Kohn pod číslem 715. Sedací prvek Wagnera pro Die Zeit měl na spodku nohou jeho oblíbené manžety a výplet sedací plochy byl v hliníkovém rámu. O výrobu se postarala firma Kohn.
Otto Wagner se nevyhýbal ani problematice bytových interiérů. V mezaninu jednoho ze tří domů, které postavil v letech 1898–9 na ulici Linke Wienzeile, si zařídil malý byt. Obsahoval salon, ložnici, kuchyň, pokojík pro služku a komoru. Byt byl publikován v časopise Ver Sacrum společně s Wagnerovou vilou v Hütteldorfu, kde vznikl i malý ateliér. Ten mohli jeho příznivci vidět i na 8. výstavě Secession vedle děl Van de Veldeho, Ashbeeho a Macintoshe.
Poslední nábytkové zařízení Otto Wagnera pocházelo z nájemního domu v Döblergasse (1913). Jeho byt obsahoval standardní místnosti v čele s kabinetem manželky vybaveným sedačkou, malým psacím stolem a skříňkami z jasanu. Nábytek včetně textilní tapety nese prvky biedermeieru. Nábytek, koberec a tapety vyrobily firmy Bothe & Ehrmann a J.Backhausen & Söhne.
Ostatní exponáty výstavy jsou spojeny s dalšími osobnostmi období moderny: Josefem Hoffmannem a Adolfem Loosem, ale o tom někdy později.
Zdroj: tiskové materiály výstavy
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka a archiv Schönbrunn
