Slovenčina
Výstava Home Stories, 100 Jahre, 20 Visionäre Interieurs, instalovaná ve Vídni firmou Vitra Design Museum, by nebyla kompletní bez účasti vídeňské architektury a jejích tvůrců. Je to především Adolf Loos a jeho Raumplan – revoluční způsob projektování. Název ale údajně pochází od jeho žáka – Heinricha Kulky. Architekt pracuje s prostorem ve formátu 3D. Jednotlivé místnosti nejsou řazeny jedna za druhou ale podle funkce. Prostor se modeluje směrem zevnitř navenek. Výsledkem tohoto procesu je kubus.
Loos byl známým kritikem ornamentu, Bauhaus si vzal na mušku kvůli nadměrnému používání skla. Tvrdil, že když se určitý materiál použije ve velké míře, stává se ornamentem. Bauhaus ho zase vnímal jako zpátečníka. Ve Vídni Loos vybudoval zhruba 60 bytů a neodmyslitelnou zásluhu měl jako zakladatel občanského bydlení. To ho přivedlo k Margarete Schuttze Lihotsky, která měla stejné smýšlení.
Josef Frank, Villa Beer
Další vídeňskou osobností je Josef Frank. Prožil sice část života ve Skandinávii, ale ještě předtím zanechal ve Vídni několik významných vil. Vila Beer realizovaná v letech 1929–30 ve 13 obvodě je zřejmě nejslavnější.
Josef Frank, Villa Beer, Wien, Rakousko, 1929–1931, Foto: © MAK, Wien
Jako Loosův žák používal i Josef Frank Raumplan. Jeho návrh je prostý, vila získá svoji charakteristiku až po vybavení vnitřním zařízením. Vila je otevřena do zahrady, směrem do ulice je uzavřena. Vůdčím heslem stavby je „prostor v pohybu“. Dům je vnímán jako syntéza zón a komunikací. Srovnává pocity z interiéru privátního a veřejného. Centrální roli vily hraje hala a schodiště umožňující zajímavé průhledy. Privátní obytný prostor na dvou horních podlažích je jasně oddělen od prostoru společenského.
Velkou roli hrají ve vile barvy a textilie. Frank považuje jednobarevné materiály za klidné a pestrobarevné za zajímavé. Bohatost ornamentu nelze tak rychle prozkoumat, jednobarevná textilie je hned čitelná, tím není zajímavá. Sám je autorem mnohých nadčasových textilií s výrazným ornamentem.
Příklad textilní tvorby Josefa Franka ve Skandinávii, 40–50. léta 20. století
Josef Frank hodně publikoval, proslavil se knihou Das Haus als Weg und Platz, ve které se opíral o myšlenky prvního rakouského teoretika bydlení Kamila Sittera. Ten dům vnímá jako interakci klidu a pohybu.
Na základě bedlivého zkoumání svého okolí nešetřil Frank ani kritikou. Namířil ji např. na Wiener Werkstätte za jejich prosazování garnitur, což bylo v rozporu s Frankovým požadavkem individualizace. Velkou pozornost věnoval také budování vídeňských sídlišť se sociálními byty.
Samozřejmě na výstavě nechyběla brněnská Vila Tugendhat a její koncept bydlení, a to i včetně bohaté kritiky van der Rohových současníků. Jednou z těch vlídnějších bylo přirovnání vily k baroknímu zámku, bohužel pouze kvůli přemrštěné ceně, což mnozí označili jako mrhání penězi. Její stavba spolykala údajně 5 milionů korun, což je ekvivalent 40 domů, v době, kdy lidé potřebovali především sociální byty.
Lina Bo Bardi, Casa de Vidro
Vila Tugendhat byla inspirací pro další vizionářský projekt, tentokrát až v Brazílii. Casa de Vidro (skleněný dům) nechala pro svoji rodinu postavit v roce 1951 Lina Bo Bardi, původně jedna z redaktorek časopisu DOMUS. Tato netradiční architektka inspirovaná modernou po válce nejprve emigrovala s mužem do Itálie, pak se přesunula do Sao Paula. Zde vybudovala řadu staveb, např. muzeum, sportoviště a budovu univerzity, kde působila jako pedagog.
Skleněný dům vznikl pod vlivem dvou velkých evropských architektů. Ludwig Mies Bo Bardi inspiroval k použití obrovských skleněných okenních ploch a subtilního skeletu, od Le Corbusiera převzala myšlenku zachování vzrostlého stromu uvnitř budovy.
Dům stál na pilotách. Volné rozmístění nábytku, uměleckých předmětů a skulptur vymezilo společenskou zónu, ložnice s šatnou a kuchyňský trakt s hospodářskou místností vytvořily atrium. Významnou roli v interiéru sehrály na rozdíl od vily Tugendhat barvy. Tři velkorysé prosklené stěny umožňovaly masivní průnik zeleně zvenčí do objektu. Na současné fotografii domu je použit trik – pomocí Photoshopu jsou přimodelovány stromy, které tam dnes už nejsou.
Interiér Casa de Vidro Liny Bo Bardi, São Paulo, 1952, Foto: © Francisco Albuquerque
Dům Finna Juhla
Poslední zastávka míří zpět do Skandinávie 40. let. Jednou z významných osobností je dánský architekt Finn Juhl, žák Kaare Klinta. Velmi brzy začal kráčet vlastní cestou. Svoji tvorbu v duchu funkcionalismu postupně opustil a přiklonil se k organickému tvarosloví.
Svoje nábytkové objekty testoval ve svém vlastním domě Finn Juhl Haus v dánském Ordrupu. Studoval rovněž interakci mezi nábytkem a uměním, které bylo významnou součástí jeho života. Inspirovalo ho barvou i tvarem. Používal s oblibou světlé dřeviny a organické tvary, jeho nekonečným zdrojem inspirace byla příroda. Zařízení svého domu mnohokrát měnil a ponechal jen to, které považoval za dokonalé. Většinou šlo o řemeslnou, nikoliv průmyslovou výrobu. Protože nevhodné zařízení nekompromisně likvidoval, zbylo po něm jen málo produktů. Jeho zvláštní přístup k nábytkové tvorbě odborníci označili za nábytkový darwinismus.
Výstava Home Stories, 100 Jahre, 20 Visionäre Interieurs dokumentuje významné události, které nějakým způsobem ovlivnily myšlení lidí ve vztahu k bydlení. Tento fenomén se ukázal jako nesmírně důležitý zejména v poslední době, kterou ovládla koronavirová panika. Výstava jako studnice inspirace byla klíčová pro všechny, kteří vlastní bydlení povýšili na celoživotní a fascinující koníček.
Foto: archiv autorky
Souvisejíci články:
