Hrad Lichtenstein

Po stopách společné minulosti Čechů a Slováků v období Rakousko-uherské monarchie postupně odhalujeme krásy a tajemství Schönbrunnu, Belvederu či Hofburgu, navštěvujeme i mimovídeňská sídla jako Laxenburg či zámek Hof, ale svoji nesmazatelnou stopu zde zanechaly i jiné význačné evropské rody, např. Lichtenštejnové. Jejich sídlo se tyčí na strmé skále na samém okraji Vídeňského lesa, na dohled od rakouské metropole.

Impozantní romantická stavba na skále rozhodně překvapí, či dokonce zaskočí. Není to žádné muzeum v běžném slova smyslu, ale velmi živý objekt, který ročně přitahuje tisíce turistů. Jde totiž o jeden z nejzachovalejších hradů z románského období, mistrovské dílo prastarých stavitelů, kteří objekt doslova a do písmene zasadili do skály. Hrad stále patří rodu Lichtenštejnů. Jedna hradní místnost obsahuje mimo jiných vzácností portréty současného, minulého i budoucího knížete. Rod ale trvale sídlí ve Vaduzu.

Svoje kouzlo má i název sídla. Jeho historie sahá do začátku druhého tisíciletí, které je dobou budování románských hradů. Ty často nesou romantické názvy jako Falkenstein (sokolí skála) nebo jestřábí hrad Habichsburg (později Habsburg) podle loupeživého rytíře Gutrama, kterému říkali jestřáb (Habich).

Lichtenstein se odkazuje na zvláštní osvětlení skály. To doslova uchvátilo právě projíždějícího Huga z Petronelu. Světlo bylo impulzem k vybudování hradu a ještě dnes rozzáří duši každého, kdo hrad navštíví. Na rozdíl od luxusních a vyumělkovaných interiérů některých objektů Habsburků z něj čiší podmanivá skromnost. Interiéry vybavené nábytkem podněcují představivost o životě v době před mnoha staletími a člověku se tak nějak nechce vrátit do civilizace.

Základní kámen objektu byl položen v roce 1156. V deníku kláštera v Zwettlu je zmínka o jeho zakladateli, Hugovi z Lichtenštejnu, původním jménem Hugo z Petronellu. Po dostavbě v roce 1135 zůstal objekt v rukou Lichtenštejnů až do roku 1295. Pak se dostal díky svatební smlouvě do vlastnictví pánů ze Stadeka. K dalším úpravám došlo ve 14. a 16. století. Hrad postupně patřil různým movitým rodům, jedním z majitelů byl i Matyáš Korvín. V roce 1508 byl obsazen tyrolským domem Freisleben, následně ho v roce 1529 zničili Turci. Znova byl postaven v roce 1533. V roce 1592 ho získal hrabě Khevenhiller, svobodný pán z Eichelbergu, v roce 1664 byl výrazně rozšířen a v roce 1683 byl znova masívně poškozen Turky tak, že byl neobydlitelný. O jeho opravu se pak postaral pozdější známý vynálezce tužek knížecí architekt Hartmut.

O sto let později, v roce 1799, zahájil princ Poniantovský opravu v duchu romantického rytířského biedermeieru. Přestavba pokračovala i za prince Johanna Josefa I. z Lichtenštejnu, který získal hrad na Vánoce roku 1807. Od té doby je hrad vlastnictvím rodu.

Romantická architektura byla v roce 1812 doplněna o artefakty z privátních sbírek majitelů. Instalací zbraní, nábytku, skulptur a obrazů se objekt stal nejstarším hradním muzeem v Rakousku.

Dnešní podoba hradu pochází z 19. století. Byla zahájena v roce 1883. Postaral se o ni Johann Josef II. z Lichtenštejnu. Pod dozorem architekta Kaysera byl objekt dobudován jako muzeum a jako sídelní hrad. Kolem roku 1890 byl podle Reinbergera z Vaduzu zařízen interiér. Mimo jiné zde byly instalovány další cenné sochy a reliéfy z knížecí sbírky tak, aby se hrad stal důstojným reprezentantem devět set let staré historie rodu.

Se svým dominantním postavením na vysoké skále a svými masivními zdmi s malými okenními otvory je dnes považován za velkolepý památník středověkého stavebnictví a umění obranné architektury. Důsledkem malých oken jsou tmavé interiéry, člověk si může jen těžko představit, jak se zde žilo. V nejnižším patře a v podhradí jsou zachovány viditelné velké části románského zdiva, kterým prostupuje skalní masiv. Hned při vstupu do objektu vnímá návštěvník historii všemi póry těla. Vstupní podlaží je určeno veřejnosti a před nikým se nezavírá, interiéry dalších podlaží jsou striktně privátní.

Nade zdmi, které jsou zdobeny trofejemi a zbraněmi, se tyčí mohutné stropy. Při poslední přestavbě byla vybudována vzorová kuchyně. Nikdy se v ní nevařilo. Vznikla přepůlením výšky původního prostoru vysokého sálu. Dalším impresívním interiérem je gotická ložnice na nejvyšším patře. Vévodí jí postel s baldachýnem. I když je na první pohled z našeho hlediska malá, spávala v ní celá rodina včetně dětí do 7 let. Další osoby včetně sloužících přespávaly na křeslech nebo truhlách.

Jedna z místností horního patra je vybavena prevétem (locus privatus) – otvorem ve výklenku, který sloužil k vykonávání tělesné potřeby. Další úžasné stavební „vychytávky“ čekají např. na kamenném schodišti v podobě klenebních konzol zdobených různými motivy. Původně románský je motiv draka požírajícího člověka. Skutečnou „perlou“ nábytkářství je původní románská „spací nika“, což není nic jiného než vyhloubený prostor ve skále ve výšce běžné lehací plochy. Ležení změkčuje kožešina.

Na návštěvní trase hradu leží i kaple sv. Pankráce ze 12. století. Jedna z nejstarších kaplí v Rakousku je skutečným kulturním klenotem, který ukrývá mnoho vzácných objektů včetně trnu z Ježíšovy koruny. Korunu získal v roce 1237 francouzský král Ludvík IX. a nechal pro ni postavit tzv. Svatou kapli, aby ji mohl vždy na Velký pátek ukazovat veřejnosti. Koruna sloužila ke korunovačním ceremoniálům až do roku 1809, kdy tuto tradici přerušil Napoleon. Ten také jednotlivé části koruny rozdal.

Návštěva hradu je dovršena úžasným výhledem do okolí, zejména ze severního balkonu. Vídeň je na dosah ruky a za jasného počasí zřetelně vystupuje zlacená kopule chrámu psychiatrické léčebny ve Steinhofu, dílo Otty Wagnera. Výhled na druhou stranu odhalí uprostřed lesa několik romantických staveb včetně „římského chrámu“.

Za války byl hrad nacisty používán jako školicí středisko. Lichtenštejnům se naštěstí podařilo včas přesunout archiv a některé umělecké objekty do Vaduzu. V roce 1938 zde byl umístěn i pancéřový regiment. Konec války se výrazně podepsal na hradní atrchitektuře, protože 4. garda sovětské armády přišla do Vídně právě od jihu. Během těchto událostí byl hrad těžce poškozen granáty a vypleněn. V revolučním roce 1956 opět posloužil veřejnosti, tentokrát jako tábor pro utečence z Maďarska.

Teď už se hrad skví ve své celé parádě a lze ho navštívit celý rok. Je připraven bohatý program různých kulturních událostí. Tímto způsobem elegantně spojuje současnost s minulostí. Není divu, že se stal vyhledávaným objektem filmařů. Snad nejslavnějším filmem, který zde vznikl, je jedna z amerických verzí románu Tři mušketýři.

Zdroje: prohlídka hradu, www.burgliechtenstein.eu

Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: Helena Jankovská