Slovenčina
Historickou osobností roku 2017 v evropském kontextu je bezpochyby císařovna Marie Terezie. Rakousko si letos s veškerou slávou připomnělo 300 let od jejího narození (Dřevařský magazín 6/2017). Součástí strategie velké vladařky bylo i zajištění budoucnosti svých 16 dětí. Některé byly určeny pro duchovní kariéru, pro jiné vybrala významné evropské trůny, aby i zde posílila svůj vliv. Nejvyššího postavení dosáhla Marie Antoinette, když se stala manželkou francouzského krále Ludvíka XVI.
Tímto sňatkem měli Rakušané spolu s Francouzy lépe čelit velkomocenské politice pruského krále Fridricha. Osud však chtěl, aby právě tato císařovnina dcera ukončila svůj život předčasně na popravišti.
Jen pro jednu ze svých dcer, Marii Christinu, má ale Marie Terezie slabost tak silnou, že jí umožní provdat se za muže svého srdce. Tím je princ Albert von Sachsen. U příležitosti svatby na zámku Hof v roce 1766 předá matka své dceři obrovský dar: šperky, nemovitosti i peníze. Aby byl vyrovnán stavovský rozdíl mezi manžely, získá Albert slezské knížectví Teschen. To změní jeho titul na knížete ze Sachsen-Teschen. Císařovna také svého zetě jmenuje polním maršálem, později velitelem maďarského města Locumtenenst a udělí mu hodnost nadporučíka. Mladý pár se stěhuje do zámku v Bratislavě, který pro něj císařovna nechala náročně zařídit.
Další stěhování nastane v roce 1780, tentokrát do Bruselu. Albert tu měl zastávat funkci správce rakouského Nizozemí. V roce 1781 začne budovat zámek v Laeken, honosné sídlo s překrásnou zahradou. Na díle pracují největší umělci a stavitelé. Rodinnou idylu však přeruší Francouzská revoluce v roce 1789. Rozhýbe celou Evropu a Francie brzy nato vyhlásí Rakousku válku. Albert brání svoji provincii, ale po porážce Francouzů raději prchá i se svojí ženou do Vídně. Přiveze s sebou také místní umělce a umělecké řemeslníky.
Cenné objekty ze zámku Laeken jsou naloženy na tři lodě. Do meziskladu v Drážďanech však doplují jen dvě. Třetí, naložena tím nejvzácnějším, ztroskotá v bouři. Nejcennější kusy nábytku, část knihovny, stříbrné nádobí i vzácné grafické listy jsou navždy ztraceny. Zachráněné předměty dorazí z Drážďan do Vídně až v roce 1804. Jsou použity v novém šlechtickém sídle a tím se stává původně barokní městský palác knížete Silva-Tarouca, dar císaře Františka II.
Palác postavený na městských hradbách je v letech 1802–1804 přestavěn belgickým architektem Louisem de Montoyer. V rámci rekonstrukce je vybudováno impozantní křídlo slavnostních komnat. K jejich vybavení je použito zařízení ve stylu Ludvíka XVI. To bylo vyrobeno ve francouzských královských dílnách v Paříži a Versailles pro Albertovu bruselskou rezidenci v zámečku Laeken.
Toho se už Marie-Christine nedožije. Umírá už v roce 1798. Albert až do své smrti v roce 1822 zůstává ve svém paláci, ale věnuje se výhradně shromažďování uměleckých objektů. Je pohřben se svojí ženou v Kapucínské hrobce. Sto let po jeho smrti je palác přejmenován podle něj na Albertinu.
Vídeňský stánek umění
Dnes patří Albertina k nejvýznamnějším sbírám umění na světě. Albert von Sachsen-Teschen zde od roku 1776 nahromadil cca 200 000 objektů kreseb a tisků tak významných autorů, jako je Albrecht Dürer, Leonardo da Vinci, Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti, Rembrandt van Rijn nebo Peter Paul Rubens. Nejvíce je ceněna grafika od Dürera, která stále udivuje precizností studia úžasného světa rostlin a živočichů. Dürerova zajíce lze označit jako „Monu Lízu“ Albertiny. Díla těchto evropských velikánů doplnil i Egon Schiele a sbírka se rozrostla do milionu exemplářů.
Učebnice vývoje evropského slohového nábytku 18. a 19. století
Slavnostní komnaty prodělaly postupně několik rekonstrukcí. Adoptivní syn Alberta, arcikníže Karel, uskutečnil v roce 1822 úpravu slavnostních komnat ve stylu klasicismu a pověřil Josefa Danhausera, aby celý palác vybavil luxusním nábytkem a exkluzivními parketami. Přestavbu provedl Josef Kornhäusel.
Karlův nejstarší syn Albrecht posunul rekonstrukci ještě dál. Nechal zbourat zbytek městských hradeb a palác se tak ocitnul 11 metrů nad úrovní městské komunikace. Vzniklý výškový rozdíl byl využit k osazení tzv. Albrechtovy kašny, dnes kašna Danubius. Představuje 4 významné rakouské řeky. (Ve Vídni dost často používaný motiv.) Jako polní maršál a dlouhodobý generální inspektor rakouských vojsk nemohl Albrecht navázat na vojenské úspěchy svého otce. Oslavil jediné vítězství v bitvě u Custozza v roce 1866 proti italské armádě. Císař František Josef mu proto v roce 1899 nechal vybudovat jezdeckou sochu, která byla umístěna symbolicky před vstupem do paláce na tzv. Albrechtově rampě. Z doby Albrechta se v paláci zachoval jen rokokový salon, ostatní interiéry byly později znova upraveny.
V roce 1895 zdědil palác synovec arciknížete Albrechta, arcikníže Fridrich. Jako poslední majitel paláce obdivoval prosté ale elegantní nábytkové prvky ve stylu francouzského empíru zhotovené Danhauserem pro jeho dědečka Karla. V roce 1895 zahájil úpravy, které daly vyniknout původnímu zařízení těchto místností. Podle původních návrhů Josefa Danhausera z roku 1822–1825 vyrobila vídeňská manufaktura Portois&Fixe pro Fridricha repliky původního mobiliáře. Palác byl zmodernizován zavedením elektrického osvětlení a vybudováním teplovzdušného vytápění. Z této poslední rekonstrukce se ale zachoval jen tzv. španělský appartement.
V roce 1919 se rakouská šlechta uchýlila do exilu. Rakousko palác včetně sbírek vyvlastnilo a nazvalo ho „Graphische Sammlung Albertina“ (sbírka grafiky Albertina). Friedrich odešel do Maďarska a směl si vzít veškerý mobilní inventář, tedy i nábytek, což samozřejmě učinil. Uvolněný prostor byl využit jako studijní sály, knihovna, skladiště a kanceláře.
Těžké chvíle budova zažila i během 2. světové války. Po bombových útocích z roku 1945 byla zbourána historická fasáda, zničeny některé reprezentační místnosti a zbourána příjezdová rampa k baště (zvýšenému přízemí).
V roce 2000 proběhla rozsáhlá přestavba. Budova získala zpět svůj původní vzhled. Obnovena byla i kašna Danubius. V interiéru byly upraveny čtyři haly pro prezentaci umění v duchu současných výstavních technologií. Renomovaný architekt Hans Hollein se postaral o přestavbu vstupní části. Opatřil ji impozantní 64 m dlouhou subtilní stříškou z titanu, která od roku 2004 nezaměnitelně označuje vídeňský stánek umění.
Kromě rozsáhlých sbírek, které jsou ze značné části uloženy v depozitářích, lze tedy rovněž obdivovat i slavnostní komnaty vybavené nábytkem. I když se jedná ve většině případů o kopie původních modelů, lze palác Albertinu považovat za malou učebnici vývoje slohového nábytku v Evropě 18. a 19. století.
Zdroj: tiskové materiály Albertina
Autor: doc. Ing. arch. Ludvika Kanická, CSc.
Lesnická a dřevařská fakulta Mendelovy univerzity v Brně
Kontakt: kanicka@mendelu.cz
Foto: autorka
Vstup do Albertiny navržený Hansem Holleinem se sochou arciknížete Albrechta
Replika klasicistního canapé z Laeken
Několik zrcadel z Laeken bezpečně dorazilo do Vídně, zdobí např. audienční sál
Hodiny z roku 1820 ze zlaceného bronzu představují legendárního Lucula Quintuse Cininnatuse s pluhem
Nejslavnější zajíc – pastel Albrechta Dürera. V muzejním butiku funguje v různých podobách jako nejprodávanější suvenýr
