Z dejín (nielen) jednej píly

Nestáva sa to často. No verím, že aspoň raz za život to zažije každý, kto otvorenými očami a ušami vníma svet okolo seba. Niekto hľadá cielene. Niekomu pomôže náhoda – hoci náhoda potrebuje pripraveného človeka, hovorí klasik. Každopádne, ak sa to stane, poznáte to na prvý raz. Stretnete človeka, ktorý vás osloví, inšpiruje, poučí, a ak ste dostatočne vybavení sebareflexiou – možno aj zahanbí. Tým, že ste to doteraz nevedeli, že ste sa o to doteraz nezaujímali, že ste to prehliadali, hoci ste to mali pod nosom.

Niečo podobné sa, chvalabohu, pošťastilo aj mne. A to nechcem čitateľov „citovo vydierať“, no zázračná zhoda okolností, preplietanie sa mien a osudov i miest a štácií, ktoré sa v tomto príbehu vyskytujú, mi dávajú dostatočné oprávnenie na to, aby som podľahol emócii a pokúsil sa sprostredkovať (nie pocit), ale fakty o človeku (ľuďoch) svojej (i našej) doby a pochválil sa článkom, ku ktorému som prišiel „ako slepé kura k zrnu“. Celé sa to začalo tým, že mi môj dobrý kamarát z Valašského Meziříčí Karel Prokeš (ako on o sebe hovorí – dieťa rock and rollu) poslal článok, o ktorom som si pomyslel, že by stál za zverejnenie v Drevárskom magazíne. Keď som sa ho mailom opýtal na dovolenie, odrazu sa mi vďaka jeho sprostredkovaniu ozval vnuk Jana Křižana, Ondřej. A privolil nielen na zverejnenie článku, no nástojil na tom, že sa predtým musíme aspoň telefonicky porozprávať. Tak trochu sa spoznať. Podarilo sa. Nebudem zachádzať do detailov, radšej vám ponúknem článok i čriepky z mojich pocitov.

80 let od smrti zakladatele valašskomeziříčské pily
Autori: Dušan Dobeš a Ondřej Křižan

Před 80 lety, 4. února 1941 zemřel Jan Křižan, zakladatel parní pily v Krásně nad Bečvou (od r. 1924 součásti Valašského Meziříčí).
Československé veřejnosti byl představen v Albu representantů všech oborů veřejného života československého takto: „Křižan Jan, * r. 1882 v Hodslavicích, Mor. Studoval českou obchodní akademii v Brně. V r. 1910 zařídil si samostatný obchod dřevem v Krásně n. B. a r. 1913 postavil parní pilu tamtéž, podnik postupem doby rozšířil tak, že patřil k největším závodům svého druhu v republice.“ ¹

Přesněji, v r. 1913 začal budováním nového skladu a vlečky. S pořezem bylo započato v r. 1914. Neuběhlo ani 10 let a začal provoz továrny na bedny. Od 1. ledna 1923 měla celou Křižanovu pilu v pronájmu komanditní společnost (Jan Křižan a spol.), jejíž členové, komanditisté, byli majitelé lesních statků na okolí. Největší z nich byl rožnovský, který patřil pod Vítkovické železárny vlastněné vídeňskými Rotschildy a Gutmanny. Jan Křižan řídil provoz a staral se i o odběratele, avšak celkové rozhodování bylo v rukou společnosti, jejichž členové se zavázali dodávat dříví na pořez. Důvěra mezi společníky a Křižanem umožnila další rozvoj jeho pily a ochránila podnik i v době největší krize.

Počátky však byly velmi obtížné. Krátce po vypuknutí 1. světové války Jan Křižan narukoval. Dvakrát se zúčastnil bojů na východní frontě, dvakrát se vrátil se střelným zraněním. Provoz a pilu před exekucí z týdne na týden zachraňovala jeho manželka Emilie. Posléze se jí podařilo přemluvit bratra Františka Dobeše, aby opustil Prahu. Zůstal na pile i po návratu Křižana. Se švagrem se spřátelil už za jeho pobytu v lazaretu na zámku Kinských. Brzy se stal prokuristou na pile a nemálo přispěl k rozkvětu podniku.

Na pile bylo v roce 1929 v provozu 9 katrů, řezalo se ve třech směnách a počet zaměstnanců byl téměř 450. Bylo pořezáno rekordních 57 111 plnometrů kulatiny. František Dobeš, rodinný a regionální historik, později napsal: „Křižan měl zas plnou hlavu staveb, doplňování strojního zařízení…“.² Na začátku světové hospodářské krize se Jan Křižan pustil do rozsáhlé rekonstrukce svého podniku. Pořez byl zastaven téměř úplně, avšak komanditní společnost s modernizací výroby souhlasila. Jan Křižan začal s přestavbou a zhruba polovina zaměstnanců měla práci zajištěnou. Když krize polevila, pořez byl obnoven. Dále stoupal především obnovením vývozu. Za Rakouska Křižan vyvážel tesařské dříví a díky mimořádným rozměrům nacházel odběratele i ve Vídni, Lvově a jinde. Později vyvážel řezivo do Německa a celé řady vzdálenějších zemí, do Itálie, Holandska či i Anglie. O těchto obchodech rozhodovaly stejně jako dnes ceny.

Za protektorátu, ostatně stejně jako za pozdějšího „socialismu“, byly ceny centrálně regulovány. Společnost už neovládali ani naši Rakušáci, ani čeští Němci nebo Moraváci, ale nacisté, kteří Židům vzali veškerý majetek a nejčastěji i životy. Firma, která se jmenovala Vítkovické horní a hutní těžířstvo byla „arizována“ a začleněna do Říšských závodů Hermanna Göringa.

Nemohol som sa neopýtať pána Ondřeja Křižana, vnuka Jana Křižana, či a ako vníma osobnosť svojho starého otca v súvislosti s rozvojom nielen píly, ale aj podnikania v tých časoch. Síce svojho starého otca nezažil, lebo sa narodil tri roky po jeho smrti, ale napriek tomu sa spolu so svojím bratrancom Dušanom Dobešom (spoluautorom tohto článku) živo zaujíma o svoj rodostrom a všetko, čo je s ním spojené. Napísal mi veľmi stručne, ale výstižne:

„O úspech píly sa zaslúžil aj Dušanov starý otec. Dlhodobý prokurista a pre mňa obrovský zdroj histórie a historiek. Mnohé z popísaných spomienok môžu vnímať ako drastické nielen príbuzní, ale aj úplne cudzí čitatelia. Nemyslím, že chceme písať nejaké hodnotenia o našich starých otcoch. Po mojom neostali žiadne osobné pamiatky. Obaja mali radi svoje rodiny, ale len jeden z nich písal o sebe aj o okolí. Písal vynikajúco. Asi sa s bratancom zhodneme, že Křižan a Dobeš boli rozdielni. Jeden viac optimista, druhý viac pesimista. Jeden technik, mechanik a organizátor – ak mu ostal čas, posedával u rodiny. Aj druhý mal svoju rodinu rád a nezanedbával ju, ale navyše veľa čítal, filozofoval a sám veľa písal. Zbieral spomienky a vymetal archívy. Poznal maliarov a zbieral obrazy. Naši starí otcovia boli tí správni na svojich miestach, medzi tisíckami iných, ktorí budovali prvú republiku, na ktorú sa nedá zabudnúť. To by malo byť normálne.“

Náš rozhovor sa točil nielen okolo píly. Tá – údajne – inšpirovala aj slovenských piliarov a podľa jej vzoru na Slovensku vznikla minimálne ešte jedna. Zatiaľ som sa nedopátral k tomu, ktorá. (drobný tip: čitatelia by mohli pomôcť pri pátraní) Každopádne bolo pre mňa zázračne fascinujúce počúvať časť životného príbehu človeka, o ktorom som dovtedy netušil vôbec nič, a ktorý sa prostredníctvom opatrovania pamiatky svojho starého otca prihovára k súčasníkom. Veľmi naliehavo.

Koncem ledna 1941 Jan Křižan onemocněl. Průstřel plic a snad i 35 let v jeho těle váznoucí kulka z východní fronty přispěly k zhoršení stavu. Antibiotika tehdy nebyla k dispozici. Stav se náhle zhoršil a 4. února Jan Křižan nemoci podlehl. Jeho první manželka, Emilie roz. Dobešová ze Stříteže nad Bečvou, zemřela již v r. 1933. Pilu zdědil syn Jan Křižan ml. a jeho dvě sestry. Jan Křižan st. byl od r. 1937 po druhé ženat. Manželka Anežka roz. Caldová obdržela dědický podíl a se svým synem Miroslavem, nevlastním synem Jana Křižana st., se z Valašského Meziříčí odstěhovala.

Dílo Jana Křižana přežilo bez velkých změn strojní výbavy ještě celé půl století. Po osvobození byl Křižan ml. jmenován „národním správcem“ společnosti. Pila se rozbíhala, nebylo dřeva, přesněji nebylo sváženo, platy byly nízké a podnik ztrátový, lidé utíkali za majetky v Sudetech, které tam zbyly po vyhnaných občanech. Avšak již k 1. lednu 1946 pilu znárodnilo ministerstvo průmyslu. Chystalo se vybudovat socialistické dřevařství, jenže disponovalo jen bezvýznamnými pilami „záboru“ (vyvlastněných Němců). Pro samý začátek tzv. Českomoravských pil n. p. se výborně hodila Křižanova pila. Stala se tehdy jediným závodem podniku se sídlem v Jihlavě a byla vyhlášena jeho „kmenovým jměním“.

Pozdější tragická postava socializace, ministr Bohumil Laušman, využil nálad mezi zaměstnanci, vedených Janem Kubišem a Ladislavem Vlčkem (kteří s ministrem jednali za zády vedení podniku) a především prezidentův dekret (100/1945 v Úředním listu z 25. ledna 1946) a tak se „jmění“ zmocnil. Znárodnění pily proběhlo protiprávně tak, jakoby byla součástí Vítkovických železáren. Jan Křižan ml. se odvolal, neuspěl sice, ale po právní stránce znárodnění uzavřeno nebylo. Komunisté z centra nacházeli v řadách zaměstnanců pily ideologicky „nezávadné“ odborníky, jako už oba výše zmíněné předsedy Závodní, resp. Odborové rady, a dosazovali je do vedoucích postavení. Za normalizace pak vzpomínali na „počátky pily“ takto: „sahají do doby těsně před vznikem první světové války, která přinesla milionům lidí záhubu a strádání. Úzce omezený okruh podnikatelů na válce vydělával“ a díky „spekulaci a vykořisťování práce jiných nevyšel naprázdno také třicetiletý obchodník se dřevem z Krásna nad Bečvou Jan Křižan.“ ³

Ještě před pádem komunismu byl „stárnoucí“ národní podnik zapsán do obchodního rejstříku jako akciová společnost. Jeho manažeři pokračovali i v 90. letech. Během krátké doby zastavili pořez. Navíc se jim podařilo získat u IPB a do katastru zapsat stomilionovou půjčku, kterou protiprávně zatížili pozemky a budovy v areálu. Jejich nástupci nechali později ještě funkční stroje i jeřáby odvézt neznámo kam. To vše se dělo v době, kdy potomci Jana Křižana ml. (byl popraven 14. června 1951) usilovali od r. 1991 o navrácení majetku a jejich nárok měl být proti všem machinacím chráněn tzv. blokačním paragrafem restitučního zákona. Není známo, proč se tak nestalo. Československá a později česká justice spory a manipulaci s restituovaným majetkem doprovázela více než jedno čtvrtstoletí. Dva z původních restituentů se už bohužel navrácení rodinného majetku nedožili. Nezákonné zástavy spojené se stamilionovou půjčkou manažerů tehdejších Moravskoslezských dřevařských závodů a.s. v katastru byly vymazány až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu (NS) v září 2015. Poslední spor byl rozhodnut u NS ve prospěch restituentů 26 let po vznesení nároku, v březnu 2017. ⁴

Na části pozemků dnes již stojí obchodní budovy. Další investor plánuje výstavbu obytných domů. Město chystá stavbu nového úřadu a autobusového nádraží. Areál pily brzy přestane dělit město od nádraží. Směrem ke městu bude vysázena Alej Emilie a Jana Křižanových, kterou sponzoroval jeden z jejich potomků.

Závěrem něco o veřejně prospěšné činnosti Jana Křižana. Dne 26. května 1926, v den 50. výročí úmrtí Františka Palackého, byl v Hodslavicích za Křižanovy účasti uložen základní kámen nové školy. Hodslavská kronika zaznamenala: „Slavnostní řeč Prof. Dr. Alberta Pražáka“ (pozdějšího předsedy České národní rady) „elektrizovala a zanechala hluboký dojem.“ ⁵ Ředitel měšťanské školy v Hodslavicích Blažej Raška dále zapsal: „Vlastním iniciátorem myšlenky vystavěti Františku Palackému v Hodslavicích trvalý a užitečný pomník – novou školu – byl továrník Jan Křižan.“

Do celonárodní sbírky tehdy přispěl i prezident T.G. Masaryk. „Podíl občanů a rodáků hodslavských činil … 423 000 Kč. Na této částce, jíž obecní pokladna nebyla vůbec zatížena, měl hlavní zásluhu Křižan, jenž mimo jiné poskytl ze své pily veškerý stavební materiál svého oboru.“ ⁶ V r. 1937 za starosty pana L.S. Štorkána otec a syn Křižanovi darovali městu pozemek, který umožnil občanům Krásna přístup k novému nádraží ze strany zámku Kinských (Nádražní ulicí). V létě 1938 Jan Křižan osobně přispěl „na obranu státu“. Na obranu před nebezpečím hrozícím z Hitlerova Německa přispěla i společnost Jan Křižan a spol. (50 000 Kč). ⁷ Historiografie minulé éry zdůrazňovala příslušnost několika ze společníků firmy k německé národnosti a současně zamlčovala, že podporovali obranu našeho společného státu.

Zdroje:

1. František Sekanina, ed., Umělecké nakladatelství J. Zeibrdlich, Praha 1927, Str. 1024
2. František Dobeš:* Kronika rodu Dobešů. Valašské Meziříčí 1941, str. 166 (Viz také o násilné kolektivizaci ve Stříteži str. 162)
3. Ladislav Baletka: 70 Let závodu Valašské Meziříčí 1914–1984, SEMDZ n. p., závod Valašské Meziříčí, 1984, str. 4
4. Nejvyšší soud sp. zn. 28 Cdo 1192/2016-364, 16.3.2017
5. Blažej Raška: Měšťanská škola. V: Palackého rodná obec. Hodslavice 1948 (Fotoreprint ARPA Brno 1998) Str. 186
6. Tamtéž, str. 188
7. Lidové noviny, č. 322, 28. června 1938
8. (Část tohoto textu byla zveřejněna v tiskové zprávě města Valašské Meziříčí z 5. 2. 2021.)
   
9. O autoroch: PhDr. Dušan Dobeš, nar. r. 1952 v Opavě, absolvoval štúdium psychológie v Košiciach v r. 1976 a žije v Českém Těšíně. Prof. Dr. Ondřej Křižan, nar. r. 1944 v Hranicích, maturoval v Žiline, v r. 1967 absolvoval štúdium chémie v Bratislave a žije v Nemecku v Marburgu. Obaja odišli na štúdiá na Slovensko, pretože komunisti za normalizácie resp. v päťdesiatych rokoch ich vzdelávanie zakázali.