Hnát se jen za penězi nemá smysl, je třeba si udělat i nějakou radost

Zdieľajte článok jednoducho so svojimi priateľmi.

Když jsem v roce 2015 ve Frankově Zhořci u Velkého Meziříčí při mé první návštěvě bratrů Radka a Miloše Kolouchových (truhlář a tesař – památkář) opouštěl jejich rozsáhlý výrobní areál, v němž tehdy probíhaly základové práce na stavbě objektu muzea pro jejich rozsáhlé sbírky starého tesařského a truhlářského nářadí a odborné literatury, přislíbili mě o jeho dokončení a zprovoznění informovat. Svůj slib splnili, byť s jistým předstihem v polovině letošního června, kdy jsem jejich stavební chloubu, s rozpočtem bezmála 6 mil. Kč, mohl spatřit ve stádiu nedokončené hrubé stavby, realizované výhradně z vlastních prostředků. A navíc o víkendech a ve „volných“ chvílích mezi jednotlivými zakázkami na stavbách nebo opravách nejrůznějších obytných a komerčních objektů, včetně památkově chráněných, na kterých se spolu s nimi podílejí i rodinní příslušníci v rámci dnešní společnosti Kolouch s.r.o.

Dnes jedenapadesátiletí bratři Radek a Miloš Kolouchovi z Frankova Zhořce, jak je pravidelným čtenářům DM známo, se jakožto dvojvaječná dvojčata spolu nejen narodili, ale v patnácti letech se vydali i na společnou cestu za svým budoucím povoláním. Ta začínala na stavebním učilišti v nedaleké Jihlavě, kde se o pár minut starší Radek vyučil stavebním truhlářem a mladší Miloš tesařem. Po vyučení a návratu z vojny pak oba nastoupili do zaměstnání u jisté stavební firmy. V roce 1995 si každý založil svoji živnost a jako sdružení dvou podnikatelů začali společně pracovat na prvních zakázkách s tím, že od jara do konce podzimu se věnovali a stále věnují hlavně tesařským pracím spojeným se stavbou krovů. Před příchodem zimy pak obvykle řadu zastřešených objektů dále uzavírají okny (stále častěji kastlovými) a poté dovybavují celodřevěnými dveřmi, schodišti, podlahami a v zimě se nevyhýbají ani nábytku či jinému vybavení, ale opět pouze celodřevěnému.

K jejich nejčastějším zákazníkům od začátku patří individuální stavebníci rodinných domů, drobní podnikatelé budující své výrobní objekty a menší stavební firmy z Kraje Vysočina (dnes i z jiných regionů), pro které provádí vedle celých střech i dílčí úpravy, rekonstrukce a opravy střech stávajících nebo zhotovují menší dřevostavby jako garážovací přístřešky, pergoly, altány apod. Druhou skupinu zákazníků tvoří správci řady farností se svými kostely a farami a také provozovatelé ostatních historických objektů nezřídka i památkově chráněných, a to po celé republice včetně hlavního města Prahy.

Nejen prací živ je člověk

Od prosince 2017 bratři Kolouchovi fungují jako společnost s ručením omezeným (Kolouch s.r.o.), sídlící v rozlehlém výrobním areálu se dvěma prostornými dílnami (tesařskou s plochou 441 m² a truhlářskou s plochou 300 m²) vybavenými staršími i moderními stroji. Tento areál společnými silami a za pomoci řemeslníků z rodin jejich dalších šesti sourozenců, vybudovali na okraji obce Frankův Zhořec uprostřed borového lesíku. Zde se mimo zmíněných výrobních a skladovacích prostor nachází i jejich rodinné domy a také sedmým rokem budovaný objekt spojený s jejich velkým společným koníčkem. Tím je kromě velké lásky k řemeslu také záliba ve starém tesařském a truhlářském nářadí a odborné literatuře, za kterou se počátkem loňského roku dostali do České databanky rekordů Agentury Dobrý den, provozující v Pelhřimově Muzeum rekordů a kuriozit.

Mladší z bratrů Miloš, působící dnes na postu jednatele, za sbírku 1695 seker určených k opracování dřeva, obsahující i sekery z doby kamenné, bronzové a sekery středověké. Hlavní část jeho sbírky je datována do 18. a 19. století, a kromě nástrojů tesařských zahrnuje sekery kolářské, bednářské a vorařské. Jednotlivé nashromážděné kusy pocházejí nejen z České republiky, ale také ze Slovenska, Rakouska, Německa, Ukrajiny, Polska, Maďarska, a dokonce i ze Severní Ameriky a Aljašky. Většinou jsou opatřeny topůrkem, nicméně některé exempláře jsou jen ve formě samotné železné části nářadí. Starší z dvojčat bratrů Kolouchových a Milošův společník Radek vlastní sbírku 4535 hoblíků, a to spolu s truhlářskými ještě tesařské, bednářské, kolářské, karosářské, a dokonce i houslařské a varhanářské. Tyto hoblíky pocházejí jak z České republiky, tak také z Anglie, Severní Ameriky, Německa, Rakouska, Slovenska, Polska, Ukrajiny a Maďarska s tím, že nejstarší kus ve sbírce je přibližně z roku 1734. S vybranými kusy těchto nástrojových skvostů (např. širočina z roku 1871, či ucelená sada pěti křížových seker z období Rakousko-Uherska) firma již léta seznamuje návštěvníky na cca 10 řemeslných trzích v ČR. Jejich převážná část je ale zatím, s výjimkou loňského 14 dní probíhajícího procesu sčítání pracovníky Agentury Dobrý den, trvale uložena v bednách či provizorních regálech a skladována v dílnách takříkajíc kde se dá.

Od zednických prací…

Takto uskladněné zůstanou sekery a hoblíky, a s nimi ještě od začátku činnosti nashromážděné desítky pil, pořízů, rejsků, hmatadel a dalšího dobového nářadí a také několik historických strojů včetně hnací transmise, ještě minimálně rok až dva. Tedy do doby, než se jejich sběratelům podaří pro ně dokončit důstojnější místo v podobě výše zmíněného objektu vysněného soukromého muzea (s rozpočtem bezmála 6 mil. Kč). S výstavbou této původně plánované podsklepené jednopodlažní dřevostavby s podkrovím začali bratři Kolouchovi v roce 2014. V následujících 3–4 letech se s pomocí mladšího bratra Mariana, vlastnícího firmu na zemní práce, a ve firmě zaměstnaného švagra Martina Hrůzy, vyučeného truhláře, věnovali výstavbě podzemního vinného sklepa, zhotoveného ze starého již použitého kamene a cihel (ze zbourané sýpky ze 17. století ve Slavíkovicích na Třebíčsku) a zastropeného křížovou klenbou.

„Když se nám úspěšně podařilo budoucí klenbu podbednit (podšalovat), řekli jsme si, že bychom mohli sami dokázat i na bednění vyskládat cihly a z vrchu je zalít maltou. Důležité bylo, aby položené cihly (v našem případě tzv. na patnáctku, respektive postavené na bok) ve výsledku tzv. zoubkovaly a při osvícení prostoru házely stín. K vytvoření potřebného odskoku jsme proto před aplikací malty vkládali mezi cihly zespodu proužky polystyrénu (cca 10×10 mm), které jsme po ztuhnutí malty a odšalování vyškrábali a mezery po nich maličko přespárovali“ pochlubil se mi Radek Kolouch s tím, že pro podšalování klenby s výjimkou ramenátů nepoužili obvyklá prkna, ale 6–8 mm silnou překližku tvořící vlastní bednění.

…přes tesařinu až k truhlařině

Po dokončení sklepa následovalo opět několikaleté období spojené s nákupem cca 300 m³ modřínové kulatiny v silných čepových průměrech, její pořez na pile v nedalekém Měříně a následně ve firemních dílnách ruční dotesávání trámů pro nosnou konstrukci nadzemní části objektu.

„Tuto část, koncipovanou jako dřevostavba o půdorysu 9×16,5 m s vnitřní přiznanou trámovou konstrukcí, jsme oproti původnímu projektu kvůli stále se zvyšujícímu početnímu stavu našich sbírek rozšířili o patro. V přízemí bude historická strojovna, patro a podkroví budou tvořit výstavní sály pro sekery, hoblíky, odbornou literaturu a další dobové předměty“ upřesňuje Miloš Kolouch a dodává, že konstrukce stavby je navržena ve stylu v minulosti stavěných sýpek. Jednotlivé konstrukční prvky (např. hlavní 7,5 m vysoké nosné sloupy s průřezem 250×250 mm či ještě mohutnější 9,5 m dlouhé stropní trámy s průřezem 250×300 mm v přízemí a patře, a také další prvky jako vzpěry, průvlaky, vaznice, pozednice, hambalky, věšadla, pásky atd.) jsou v maximální míře vzájemně spojeny pomocí různých tesařských spojů (čep a dlab, přeplátování, kampování, zalípnutí, zadrápnutí, zapuštění, ostřich) a fixovány dubovými kolíky o průměru 20 mm. V krovové části konstrukce jsou některé prvky navíc zpevněny kovanými šrouby s kostkovými maticemi. Dalšími kovovými prvky, ale tentokrát skrytými, jsou kromě upevňovacích vrutů ve střešní konstrukci ještě středové průvlaky podpírající stropní trámy ve směru délky stavby. Tvoří je ocelové „I“ profily, které budou posléze obloženy modřínem a uprostřed délky podepřeny nosnými dubovými sloupy, v přízemí o průřezu 650×650 mm ukotveným na kamennou patku a v patře o průřezu 500×500 mm.

Po dokončení vlastní konstrukce bude prostor mezi zevnitř přiznanými modřínovými prvky v přízemí vyzděn cihlami na principu hrázděné stavby, v patře a podkroví bude zvnějšku zabedněn (zaklopen) smrkovými palubkami, opatřenými vnější tepelnou izolací a dřevěnou fasádou.

Přednost mají zákazníci stálí a jimi doporučení

Kdy že se podaří stavbu dokončit, tak na tuto otázku mně zatím bratři Kolouchovi nedokázali odpovědět, neboť ji financují pouze z vlastních peněz, které si nejdříve musí vydělat. Proto hlavní prioritou v jejich činnosti jsou menší zakázky pro široký okruh příbuzných a známých, dále pak pro stálé klienty z řad občanů i podnikatelských subjektů a v neposlední řadě pro zákazníky získané na základě jejich kladných referencí. Práce na objektu muzea tím pádem probíhají hlavně o víkendech. V pracovních dnech zejména o prázdninách s pomocí brigádníků a během ostatních období např. za deště, kdy nelze pokračovat na provizorně zastřešené stavbě, což byl ostatně i případ mé návštěvy, kdy bratři nemohli vyjet na rozpracovanou střechu rodinného domu v Blansku.

„Kvůli malým zakázkám, které nám od našich začátků zajišťují stabilní objem prací na více jak půl roku dopředu, jsme v roce 2017 nepřijali nabídku společnosti Báča Polička spolupracovat na sice prestižní, ale 2 roky trvající rekonstrukci krovu kostela sv. Jakuba v Jihlavě. Obávali jsme se toho, že v kladném případě bychom pro velký nápor práce mohli o některé stálé klienty přijít, pokud bychom jejich požadavky odmítli. Toto rozhodnutí se nám vyplatilo při letošní koronavirové ‚krizi‘, o níž jsme v podstatě věděli jen z televize, ale přímo se nás nijak nedotkla,“ pochlubil se mi jednatel Miloš Kolouch ve své tesařské dílně, kde bratr Radek spolu s kolegy kromě stavebních prvků pro muzeum právě chystali materiál pro novou zakázku spojenou s rekonstrukcí kavárny a baru v Karlových Varech.

Pokud jde o otázku budoucího zprovoznění muzea či zpřístupnění expozic, tak ani zde Kolouchovi zatím nemají takříkajíc jasno. „Zpočátku bychom určitě chtěli dát možnost odborným školám a skutečným profesním zájemcům po předešlé domluvě. Jestli, a nebo kdy muzeum otevřeme i široké veřejnosti, se teprve ukáže, až získáme v tomto směru nějaké zkušenosti“, zkonstatoval starší z bratrů Radek na závěr mé návštěvy.