Ačkoliv mají podobu palivových klacků, přitahují i profesionální hudebníky

Mezi typické dřevěné výrobky pro oblast Valašska v minulosti patřily také některé jednoduché hudební nástroje, vyráběné doslova primitivním způsobem jen s pomocí nože a nebozezu. Zhotovovali je pastýři ovcí přímo na pastvě nebo na salaši, a to nejen proto, aby si tzv. ukrátili dlouhou chvíli, ale protože hra na tyto nástroje byla často jednou z jejich pracovních povinností. Když totiž pastýř hrál, pasoucí se ovce věděly, že jejich ochránce je jim stále nablízku, nemusely se proto za ním otáčet a mohly se klidně pást.

Z dřívější kovařiny na dnešní zpracování dřeva

O výše uvedenou zajímavost se se mnou při mé prázdninové návštěvě Vsetínska podělil sedmačtyřicetiletý Vít Kašpařík z Velkých Karlovic, který se již téměř 20 let věnuje výrobě lidových rustikálních a historických hudebních nástrojů. Přestože není rodilým Valachem, tyto nástroje zhotovuje ze stejných materiá­lů a nezřídka i stejným způsobem, jako v úvodu zmínění pastevci. Pochází z obce Blažovice, ležící východně od Brna, kde vystudoval slévárenskou průmyslovku a po ní absolvoval kovářský rekvalifikační kurz. Díky svému otci, hudebníkovi a výrobci historických hudebních nástrojů, měl již v dětství blízký vztah jak k muzice (hrál a stále hraje na několik hudebních nástrojů), tak i ke zmíněným nástrojům, mezi nimiž v podstatě vyrůstal.

„Už v předškolním věku jsem si vyráběl píšťalky z pampeliškových stonků, do kterých jsem drátkem dělal dírky, aby měly více tónů. První flétny jsem se s nepříliš velkým úspěchem pokoušel dělat v dospívání, ale systematicky se této činnosti věnuji od svých jednadvaceti let,“ vzpomíná Vít Kašpařík na období, v němž se rodily počátky jeho současné profese, a kdy mu učarovala fujara. Ve snaze si ji vyrobit však narazil na problém, jak skrz naskrz provrtat tak dlouhý „klacek“. Rozhodl se proto využít své původní profese a zhotovil si speciální dlou­hé lžícové výstružníky, nože a nebozezy a zkoušel více či méně osvědčené výrobní postupy, které takříkajíc odkoukal od otce. K dokonalosti tvaru a zvuku budoucích hudebních nástrojů se postupně vypracoval sám neustálým zkoušením a vylepšováním.

„Během času jsem zjistil, že kvalita zvuku např. u flétny nezávisí ani tak na dřevině, jako na preciznosti provedení vnitřního otvoru, a hlavně pak na tom, aby nástroj byl patřičně napuštěn olejem, neboť bez napuštění je dřevo vzduchopropustné a barva tónu je pak velice špatná. Později se ukázalo, že ne všechno z toho platí u renesančních fléten používaných profesionálními muzikanty na koncertech, kteří požadovali, aby nejnižší tóny byly pokud možno co nejhlasitější. Toho však nešlo docílit u mnou standardně používaného černého bezu, a tak jsem občas nucen vyzkoušet i některé exotické dřeviny, při jejichž použití se zvuk výrazně zlepšil. Tyto nástroje už ale vůbec nejsou lidové, neboť se jedná o soustružené flétny používané v podstatě jen při interpretaci vážné hudby,“ vysvětluje Vít Kašpařík, který byl za svoji činnost v roce 2009 ministrem kultury odměněn čestným titulem Nositel tradice lidových řemesel.

Od hudebních nástrojů dechových…

Základ jeho výrobní produkce totiž stále tvoří lidové neboli pastýřské hudební nástroje. A to především jádrové a plátkové píšťaly všech velikostí a ladění, jako jsou například tzv. koncovky (píšťaly bez hmatových otvorů, kde se příslušný tón docílí různou intenzitou fouknutí a patřičným zakrytím či odkrytím koncového otvoru), jednoručky (píšťaly určené pro hru jednou rukou), dvojačky (dvě vzájemně spojené píšťaly, z nichž jedna hraje melodii a druhá pouze jeden tón), různé tří až devítidírkové flétny, dětské vícetónové píšťalky apod.

„Jak už jsem naznačil výše, tyto nástroje, s výjimkou profesionálních renesančních fléten, vyrábím z různě silných kmínků a větví černého bezu,“ upřesňuje výrobce, do jehož produkce dechových nástrojů dále patří i např. pastýřské trouby. „Pro výrobu těchto trub používám dlouhé zahnuté větve černého bezu, jež po odstranění jádra po celé délce provrtám, nebo smrkové rozsochy, které se vytvoří na stromě po ulomení vršku jeho dalším růstem. Ty nejprve po délce rozštípnu nebo rozříznu, v obou částech vydlabu otvor a opětovně slepím disperzním voděodolným lepidlem. Po slepení pak obě části na několika místech stáhnu drátem a obalím surovou kůží,“ upřesňuje výrobce s tím, že bezové kmínky a větve pro výrobu píšťal vyhledává v době vegetačního klidu. Vybrané klacky (ponechané v kůře) pak si 4 roky skladuje ve stodole, kde přirozeně vysychají. Před použitím každý kus zpravidla po celé délce provrtává tenkým lžícovým výstružníkem, aby dřevo mohlo „dýchat“, a ukládá do chalupy pod strop, kde ho nechává při pokojové teplotě asi měsíc stabilizovat. Poté pak vybraný kus pro tu či onu píšťalu nejprve provrtá na konečný průměr, což provádí postupně výměnou slabších výstružníků za silnější, aby se tenká stěna budoucího nástroje neroztrhla.

„V další fázi zhotovím nejdůležitější část nástroje tzv. horní labium (šikmo vydlabaná část na horní straně píšťaly, o jejíž hranu se rozráží vzduch), které má největší vliv na barvu tónu. Pak následuje zobec s jádrem, pro které používám jasanové nebo cedrové dřevo, a nakonec hmatové otvory. Tyto operace, při kterých se neobejdu bez elektronické ladičky, provádím většinou jen pomocí nože a v případě hmatových otvorů také s použitím vrtačky,“ popisuje řemeslník výrobní postup dechových nástrojů, které pro lepší zvukové vlastnosti napouští lněným olejem a povrchově upravuje šelakem, aby se nešpinily.

…až po nástroje strunné

Mimo dechových vyrábí také některé strunné středověké, renezanční a lidové nástroje, jako jsou např. dvou až čtyřstrunné husle, fiduly či ochlebky. Mají dlabaný korpus, vyrobený kvůli pevnosti z javorového dřeva, který je uzavřen ozvučnou smrkovou deskou, přibitou neboli tzv. „přišitou“ hřebíčky. Do kategorie těchto nástrojů, napouštěných kvůli zvuku speciální politurou tvořenou směsí lněného oleje se slivovicí a rozehřátou smrkovou smolou, patří i nástroje mandolínového typu (např. cistra) či kobzy, jejichž korpus, vydlabaný z jednoho kusu smrkového dřeva, připomíná dnem vzhůru obrácený truhlík. Při hře je nástroj položen na stole, čímž se jeho dutina uzavře a zvuk vytvořený strunami prochází dvěma horními kruhovými otvory. „V poslední době se kromě dlabaných kobzí věnuji i kobzám s truhlářky klíženým a ze všech stran uzavřeným korpusem, které se na rozdíl od dlabaných při hře již nemusí pokládat na stůl, ale sedící hudebník si je ukládá na stehna,“ doplňuje řemeslník.

U zákazníků nerozhoduje vzhled, ale zvuk

„Mnozí lidé o mých nástrojích říkají, aniž by si poslechli, jak hrají, že jakožto lidové jsou tudíž primitivní a tím i zvukově špatné. Není to pravda, neboť mě i mým zákazníkům se už několikrát potvrdilo, že čím je nástroj jednodušší, tím lepší může mít zvuk,“ argumentuje V. Kašpařík, jehož zákazníky jsou nejen mnohé amatérské skupiny provozující historickou hudbu při různých akcích na hradech a zámcích, ale i někteří již zmínění profesionální hudebníci. Dále pak také různí sběratelé starých hudebních nástrojů z domova i ze zahraničí, pro které často vyrábí některé pro něj dosud neznámé typy jen na základě přiložené fotografie nebo nákresu.

„Kromě těchto cenově dražších nástrojů vyrábím i jednoduché byť vícetónové píšťalky za 50 Kč, abych měl co nabídnout také dětem, když se občas zúčastním nějakého hudebního festivalu či vybraného řemeslného trhu ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. To je v současné době totiž v podstatě jediný způsob mé prezentace, neboť prozatím mám tolik zákazníků, že jen stěží mohu uspokojit jejich požadavky v nějaké rozumné dodací lhůtě,“ vysvětluje řemeslník s tím, že za zásadní vliv na tuto pozitivní skutečnost považuje rok 2001, kdy se se svými nástroji představil hudebnímu světu (po vzoru svého otce) na evropském festivalu Etno muziky v německém Rudolfstadtu. Zde a následně pak na domácím festivalu lidové hudby v Rožnově pod Radhoštěm se dostal do povědomí prvních zákazníků, na jejichž doporučení si jej sami vyhledávají ti sou­časní. A to doslova, neboť kvůli pracovnímu vytížení nedisponuje webovými stránkami a záměrně nezveřejňuje ani svůj e-mail. „Na čtení a odpovídání na e-maily nemám čas, protože většinou každý den končím až večer. Se zákazníky proto komunikuji pouze ústně přes mobilní telefon,“ vysvětluje Vít Kašpařík, jehož nástroje kromě domácích využívají také hudebníci na Slovensku, v Polsku, Německu, Rakousku, Anglii, Francii a dále pak ve Skandinávii, Izraeli, Indii, USA či na Altaji.

Autor: Ing. František Novák
Kontakt: novak.sd@tiscali.cz
Foto: autor